28. 5. 2012

Mystika ohnutých významů


Nejsem teolog. Všiml jsem si na bohoslužbách, že křesťanští kněží mají dvojí slovník. Jednou slovo znamená to co běžné slovo, jindy naopak "láska", "tělo", "blahoslavení" znamenají něco zcela svojského. Láskou se například v žádném případě nerozumí sex, touha. Milostí je to, co Bůh blahosklonně dává, nebo to, co cítíme ve chvíli pokorného přijetí víry? Obojí? Nutně? Nelze dojít milosti vlastní vůlí?
Jako dítě mě to mátlo. Moc rád mám kázání pana Halíka, tam růže je růže je růže - vše je jasné a nedvojsmyslné.

Buddhismus má v sobě zmatení pojmů dvojího typu.

Utrpení (dukkha) například je míněno široce, zahrnuje nepohodlí, nejistotu v životě, problematičnost světa a života. Vyvanutí říkáme současně ukončení bytí a dosažení duševního stavu (člověk je ještě živý, jsou 4 fáze vyvanutí).
Tento zmatek v pojmech lze odstranit upřesňováním, uvedením víc příkladů, více slov, jež dnes máme pro  slova z pálí nebo sanskrtu. Je dobré používat původní pojmy (jako dukkha, samsara, bódhi, tathagáta) a uvést slovníček. Pojmy pak používat úzkostlivě přesně (nezaměňovat např. nirvanu theravádínů za mahajánový návrat bódhisatvy a jeho dokonalé bytí tu).

Druhý typ pojmového zmatku má mystické kořeny podobně jako třeba "spása" v křesťanství. Je spásou míněno zaručené místo v ráji, nebo klid duše tady na zemi? Kněží, zdá se mi, jednou myslí to, podruhé ono a tento dvojsmysl velmi narušuje důvěru v přesnost učení církve.
Už na začátku 4 vznešených pravd Buddha ustoupí z normality pojmu utrpení, jak jsme si ho rozšířili výše a dá mu jiný význam. Nejdříve tím myslí normální strázeň (viz !!!!!!tento článek). Dalším souvětím přepne do mystického významu - všecičko z principu bolí, vše je strázeň. A to ve velmi specifickém smyslu. Vše nám ubližuje, protože fixuje vzorce myšlení. Ty se stávají špatnými návyky a svět nás pak štve, nejsme s to být v souladu. Nebo ještě vlastně třeba úplně jinak na

V buddhismu je tendence mást obyčejnými pojmy, které znamenají něco docela jiného, než by prostý čtenář čekal. Je to dokonce větší problém než v křesťanství. Skoro všechno člověk musí chápat dialekticky. Pardon - dualisticky. Nic nemá přesné obrysy. nic mít přesné obrysy nemůže.
Plyne to ze 3 charakteristik skutečnosti: Věc (i pojem) není samostatná, nemá vlastní já a je pomíjivá, mění se.
I kámen, i vesmír, i nirvana i abstraktní pojem jako prázdnota.

Ani terminologická jasnost nedává úplný klid pedantnskému přístupu. S tím se je nutno smířit. Když řeknu "židle" - a budu argumentovat z hlediska věčnosti, musím dodat, že židle podléhá zkáze, byl to nejdřív strom, pak z něj nějaké desky, nakonec že se rozpadne v prach, atd.

Tento typ zužující argumentace (nakonec vidíte 3 charakteristiky existence ve všem) je možno nazvat demagogií. Ovšem jde o základní postoj buddhisty ke světu.

Na druhou stranu si všimněme tohoto: Ať pojmem míníme cokoli, platí pro něj i pro to co reprezentuje 3 charakteristiky (pomíjivost, věc není sama o sobě, nemá vlastní já). A to je naděje úhelného kamene buddhismu - vycházíme z něčeho, co je platné pro vše.
Prosím, neptejme se hnidopišsky, jak pro každou ze 3 charakteristik existence platí pomíjivost, ne-samostatnost a ne-jáství. Tohle nechme německým filozofům.