15. 11. 2012

Glosa o Egonu Bondym


Ondy, došel jsem k tomu samýmu, co Bondy.

Mýlí se ten, kdo považuje Bondyho za depresivního filozofa. Jeho odklon od buddhistického ateizmu je patrný už v Útěše z ontologie či v Invalidních sourozencích, ale zvláště pak v dílech pozdních, psaných ve slovenském exilu. Ne že by sám buddhistický ateizmus byl depresivní, jak si myslel Nietzsche a Schopenhauer. To prostě není pravda. Na druhou stranu znamená poznání pravdy o utrpení bez diskuze vykolejující zážitek. Ten je posléze nahrazen nadšením, třebas už z toho, že si konečně přestáváme lhát.

Jedním z výsledků buddhistické filozofie je nesubstancialita (bez podstatnost - ani prázdnota není fundamentem, jde jen o shrnující pojem). A tato zrnka nelogičnosti-mystiky, posilují radost, co prýští z realistického dharmového základu.
Čtu znovu Leden na vsi, na nějž si navíc pamatuju z divadelního představení v Boudě.
Mezi litaniemi na stav světa, lidstva a Bondyho osudu, je tato pasáž:

"Prahnu po lásce a něžnosti, že často až pláču. Chci mít rád lidi kolem sebe plným srdcem. A zkonvencionalizování našeho chování, ale hlavně naprostý nedostatek času a naprostá vzácnost možnosti lidských setkání jako lidských, vytvářejí, že já to neumím a oni to neumějí."

(Zdůrazněno autorem, kurzíva mnou.)