9. 11. 2012

Recenze koncertu - Marcus Miller Praha 8.11.2012


Byla to hezká besídka s baskytarou. Místy až rutinérský koncert dal vyniknout ohromnému talentu saxofonisty Alexe Hana. Kapela šlape, Marcus exhibuje jen umírněně.

Akustika Španělského sálu Pražského hradu je zvláštní, nedovolovala nazvučit bicí. Odrazy od stěn moc nerušily, štuka sálu některé frekvence drobí, s jinými nic nenadělá. Zvuk fajn, až na ty bubny, které zněly dost bigbíťácky. S tím asi nešlo nic dělat.
K atmosféře: Lidé sedící na polstrovaných židličkách se moc nehýbali do rytmu, stojící publikum na tom bylo trochu lépe.
Vpředu pan prezident, kolem spousta známých osobností, organizaci zajišťovala prezidentská kancelář. Tak to mělo nádech oficiality, leč hráči přišli uvolnění a ve velké pohodě.

Marcus Miller má u sebe dle vzoru Milese Davise mladé kluky. Ti se snaží, téměř nedělají chyby, byť kytarista Agati nemá moc barevnou hru.
Agati vychází z perfektního zvládnutí stupnic. Jediné bluesrockové sólo pookřálo v našich duších, jinak se jeho linky nevyznačovaly originalitou. I když - sóla měla hlavu a patu, hledal a nacházel velmi zvláštní melodie. Nikam se necpal, velmi u toho přemýšlel. Překvapivě je jeho aparátem Fender  Blues DeVille (mexická verze!). Jeho hlavní kytara je Alt de Facto JM6. Adam Agati sem tam dělá chyby a to je v jinak děsivě precizním ansámblu sympaticky lidské.
Bubeník je skvostný hráč, předvídá a přizpůsobuje hru na fleku potřebám a pokynům pana Millera. Klavírista má popový tón a s Petrofem se místy doslova mazlil. Párkrát se opřel do hammondů, ani jednou nepřešel k elektrickému pianu (je možné že se mýlím).
A vůbec - byl to popový koncert! Umírněnost, vřelost zvuku kapely a dokonalost souhry.
Jazz - opravdovou duši jazzu předváděl Marcus a Alex Han na ságo. To byl masakr.
Trumpeťák nevím, Alex Han jej převálcoval.
Marcus má tón tvrdší než na deskách. Když hraje prsty u kobylky, sem tam tón nekontroluje tolik jako na nahrávkách, je to trochu divočina. Taktéž vyšší polohy levé ruky slapoval spíše energicky a na nuance moc nedbal. Připomněl mi Marka Knopflera v O2 aréně - jde prostě o kompromis mezi tahem na branku a jemností. Tady převážil funky tah na bránu nad přecitlivělostí.

Celkově jde o úžasnou kapelu, opravdu ne o soubor sólistů. Působí jako kapela, starají se o zvuk (např. Agati byl v prvních písních až příliš stažený). Intonace je tak přesná, až se člověku chce tančit. V duchu si zpíváte, není sebemenší problém vnímat kontrapunkt v linkách. A energie nutí tančit. I na té polstrované židličce. Je pravda, že diplomatický sbor toto mé nadšení nesdílel (seděli tam jako mrtvoly jimiž jsou), ale určitě to v lidech vřelo vevnitř.

Renaissance je nové album, které nyní Miller propaguje. Zaznělo z něj několik písní včetně úvodních 3, které šly téměř po sobě. Poslední píseň s orientálními motivy překvapivě vyzněla lépe než první přídavek z alba Tutu Milese Davise, které Miller oživoval předloni.


Nádherná hudba v překrásném prostředí, které nemá dokonalou akustiku. Reprezentační jazz?
Možná. I tou umírněností sólování a prací pro band to vše do sebe téměř dokonale zapadlo.