26. 12. 2012

Buddhismus - Bezvýznamná tápání

Našel jsem svoji starou úvahu nad Milarepovými písněmi. Uvažuju tam o “důkazu sporem”, kdy se vzájemně vylučují nekončící utrpení a karmický zákon. Jak karmu, tak utrpení v té úvaze nafukuji do olbřímích rozměrů, aby pak obé splasklo a já vítězně zamával vlajkou logiky.

Tak tudy přátelé ne.

Zdá se mi, že přístup ostrého rozumu se tu vůbec nehodí. Například to přehánění nebo “důkaz sporem”. To jsou příklady metod, které fungují, když chceme druhého umlátit svojí chytrostí. Pomůže nám to k štěstí?
Jistě je dobré promýšlet buddhistickou nauku. Jistě je fajn upozorňovat na nesmysly a kiksy. Ale jít tam, kde selhávají filozofové? Vždyť filozofové věčně pouze selhávají.

A abstrakce selhává (viz Fenollosa/Pound):
Když se zeptáš evropského vzdělance: Co vidíš? Strom. Co je strom? Rostlina. Co je to rostlina? Živá věc, umí to fotosyntézu.
Sleduješ, jak uhýbá od tématu? Vysvětluje abstrakcí a dochází k obecnějšímu, ale hlavně k jinému.

Blízkost nauky je podstatným argumentem. Čím více vysvětlujeme, tím více zatemníme.
Řešením není vykašlat se na filozofii a na logiku. Jen se nevzdalovat příliš. Nezneužívat rozum.
Důkazy a železná logika mohou platit, přesto mohou být úplně mimo.

Asi to není tak, že je pravda vždy přímo před námi jako srdce na dlani. Ale třeba - Huineng tvrdí o buddhovské podstatě, že nám visí před ksichtem, jen hrábnout a sebrat.