28. 12. 2012

Poezie - popelka z lenosti

Film je poslední médium, které si udrží staré způsoby výdělku.
A i ty DVD a BR disky jsou zatíženy existencí torrentů a různých těch uloz.to.
Film živí distribuční síť. Tedy především to, že člověk občas vyrazí do kina a nespokojí se jen se svým x palcovým monitorem a chvílí "kdy už to vyjde na DVD" - rozuměj, kdy to bude na piratebay ke stažení v 10/10 kvalitě.

Musíme si nalít čistého vína. Krom distribuce je film kvalitnější obsahem i formou, než současná slovesnost. Možná je to prachama, ale o to tu nejde.

Poezie neaspiruje na pozici, jakou měla ve Thangské Číně, či dole v Okcitánii Danteho věku.

Film plní smysly i mysl. Je dramatický, bombastický. Odysea byla akčňákem starověku.
Poezie může být rafinovaná, k věci, k jádru, dojímající k slzám.
Ale nejsou to transformeři.

Co poezii chybí je jasné. Když čtu Sto nejlepších českých básní roku 2012, málokdo z nových básníků umí být ve slovech, natož za slovy. Téměř nikdo tam nemá nějaký podstatný význam, natož, aby si hrál novátorsky s tím co říká, či co se pokouší říct, či co cítí.
Filmař znovu a znovu promýšlí scénu. Dramaturg dumá nad dynamikou mluvy. Scénárista splétá a rozplétá zápletku.
Básník píše. Jen tak si píše.

Proto píše sračky. Bukowski to věděl. Je-li nejlepší z oné sbírky české poezie Šiktanc a Listopad, znamená to, že nemáme jediného básníka pod 50 let, který za něco stojí. Já vím - není tam Trojak, není tam Topol, není tam Šrut, Wernisch, ani Bogart (haha).

Lepší paralela: Co Nohavica, vážení? Jeho texty dávají větší smysl, dotýkají se víc než COKOLI našeho, a k tomu ještě jsou rytmické a zpívané na melodii.
Sakra - Nohavica je náš největší básník, po Máchovi. Jenže Nohavica chce být Vysockij, Okudžava a Kryl. Nohavica sere na ukoptěné bolestínské blití.  Ovšem kdoví, co chce Nohavica.

Vzpamatujme se. Verš volný tu není od toho, aby byl pro autora jednodušší (Poundova nebo Eliotova stoletá výtka platí i dnes).

Toto je nový začátek i pro mě. Pošlu-li Skácela (krom jeho čtyřverší a cca deseti dalších básní) do prdele, můžu si znovu otevřít ranného Eliota a pokusit se o něco odpovídajícího době. Ne popartu. Ne postmodernímu popartu. Době, kdy by múzy měly pučet. Neboť, kolik let - téměř 70, zde nebyla válka.