4. 8. 2012

Buddhismus pana Kopfrkingla



Spalovač mrtvol chce všechny bytosti dostat do Nirvány. Zabíjí je a spaluje. Tím je možná největším bódhisatvou.

Libo rakvičku, nebo věneček?

Západ a Východ se liší. My v křesťanském světě věříme v posmrtnou blaženost. Indové odjakživa toužili po vyvanutí, úplné smrti. Pro ně je naše blaženost dalším typem utrpení.

Západ má vlastně 2 duchovní tradice - ateismus a křesťanství. 
Jsme více a více ateisty. Střízlivost ateizmu nás přitahuje, protože se podobá střízlivosti našeho života. Jdeme prostí a prostovlasí pod šedou oblohou. Nic nad námi, nic po naší smrti. Jako když vypneš televizi.

Jak vyložit buddhismus zcela ateisticky? V Čechách máme tu čest být v kontaktu s výkladem Egona Bondyho. Ten je dialektický, marxistický. Viz monografie Buddha a Indická filozofie. Bondy však nebyl vposledku čirý ateista. Nesubstancialita jako "něco nad námi" se mu do díla loudí, čím je starší. Je nádherná ona smířlivost závěru jeho prozaického díla. Mystika na konci. To jen na okraj. Nám jde o ranného Bondyho.

Pojďme jinou cestou. Cestou pana Kopfrkingla, která je prostá, možná nejprostší. Rannému Bondymu se podobá jen z části, protože vynechává dialektiku i nesubstancialitu.

Předpokládejme, že smrtí vypínáme televizi života. Nic víc, nic míň. Neptej se co to znamená. to je bludná otázka. Není to occamova břitva - nejjednodušší vysvětlení?

Života vysvětlení?
Tlení.

Platí-li smrt = nirvána, pak je postoj pana Kopfrkingla etickým. Proč by to měl být méně humánní přístup, než-li Buddhův? Je-li Buddha uhranut snahou o to "nezastavit se nikde, u žádného polovičatého vysvětlení", proč bychom se mi zastavovali nad tím, že se nám umřít jeví jako zlé. To už přeci bylo vysvětleno - Indové chtěli úplné zničení existence.

Vracím-li se k Bondyho ranné myšlence sebevraždy jako bezproblémového řešení, nesmím zapomenout dodat:

Na život i na smrt se vyser,
tady leží Zbyněk Fišer.

Proč by jednoduchost smrt=konec měla být zpochybňována. Proč hledat útěchu. Protože se bojíme? Tak se bojme vypnout naši osobní televizi.

K čemu všechna trudomyslnost z neschopnosti dosíci osobním rozvojem k byť jen záblesku buddhovství? Proč si namlouvat vzájemnost, když naše mysl funguje i bez druhých lidí? Proč hledat ultimátní štěstí, když je obtížné nalézt štěstí dočasné?

Vím, že JEDNODUCHOST argumentu není jeho VÁHA. Ale filozofujme perlíkem - máme jiné argumenty? Minulé životy? Kecy v kleci. Cítíme onu náboženskou lež za hypotézou reinkarnace. Podobobáse naději posmrtněho tlení na obláčku. Jakoby evoluční mechanismy a DNA nestačily. Proč přidávat tajemno do světa, který sám o sobě je obtížné vyložit konzistentně?