13. 1. 2013

Buddhismus - zjednodušení


Znova mě překvapilo, jak moc se odchylují od původních Buddhova rozmluv jak abidharma, tak hínajánové texty, máhájánové spisy i učení diamantové cesty.
Vše pozdější nabalené lety a stovkami jiných zkušeností kroutí zrcadlem buddhistické nauky.


Spoustě lidí dnes vyhovuje např. Diamantová sútra. Já ji nemůžu číst, abych se nesmál.
Jistě jsem arogantní, vždyť kolika mnichům i laikům pomohla na cestě k vysvobození.
Co je na první pohled jasné je rozdíl mezi např. Sútrou o roztočení kola života a Lotosovou sútrou: Vše pozdější prostě zatemňuje cestu k osvícení, spíše než by ji zametalo.

Je to jako středověká scholastika v Evropě. Vzdělanost leda Umberta Eca stačí na to, aby pochopil anděly tančící na špičce jehly. Stejně tak Nágarjuna, dokonce i Hui Neng - jejich konstrukce tančí na špičkách, klopotně zastírají 4 vznešené pravdy a prostotu Osmidílné stezky.

K čemu je to složitější učení? K čemu to vede?
Původní Buddhovy sútry nejenže stačí. Jsou nejlepší cestou.
Komplikuje si to thérávádín, meditující kdovíjakými vnory, předpokládaje nelidskou nirvánu.
Komplikuje si to učedník mádhjamiky (střední cesty), protože není třeba pochopit prázdnotu, stačí jít osmidílnou stezkou - opravdu jí jít.

Jak říká Jarda: “Oni si vytvoří problém, aby mohli kolem něho skákat, filozofovat a namlouvat si, že pracují a jsou na cestě. Touhle spekulací nedosáhnou ničeho. Scholastika je přesně o tomto uhýbání od problému.”

Jednobodová meditace, životospráva, úsilí, posunování laťky nezávislosti na světě. To stačí, před tím se není kam uchýlit. To je plně postačující dharma.