7. 2. 2013

Buddhismus - prohra jako základ osobního rozvoje


V křehkém ranním tichu,
schází první z mnichů
od stromů k řece.
Žena mu podává rýži.
Svítá.

Uvědomme si, že podstatou procitnutí je prohra a přiznání si neúspěchu. Úplná upřímnost a otevřené dlaně směrem k nebi. Bez úplného selhání dlouhé a strastiplné snahy není ani procitnutí Buddhovo, ani Milarepovo, ani Narópovo, ani Maitréiovo. Přesněji: Bez úplného selhání a přiznání si selhání.
Buddha končí s askezí, Milarepa se věší, Maitréja schází bez výsledku z hory, Narópa se toulá a žebrá - on - největší učenec své doby.

Třeba je ona prohra nutná psychologicky, ale není k ničemu psát o mechanismu, jak se zlomená mysl drápe sama po svých troskách ke skutečnému světlu. Ještě tam nejsme. Nevíme, o co jde.

Hej! Utrpení není něco akademického. Cesta nevede přes sebetrýznění. To abych někoho nezmátl. Je to jasné? Prvních pár slov, které Buddha řekl v Sárnathu k pěti mnichům po pár týdnech svého úplného odmlčení:
"Střední cesta je řešení - ani užívání si, ani sebemrskačství."

Jsme malí, budeme ještě menší. A přitom meditací konfrontujeme celý vesmír. Jednobodovka je masakr.
A neuspějeme v ní, v ničem. Bere to vítr z plachet?
Mrkni na sofisma utrpení:

Když se ti nedaří, když to bolí, jde o cestu, která prosvítá za tím vším. Jde o připomínku zářivé podstaty, která ti naznačuje - něco děláš špatně.