28. 2. 2013

Muzika - back to 60's II - The Beatles

V sérii těchto článků se věnuji analýze staré populární muziky. V prvním díle jsem psal o Miku Bloomfieldovi, což byl zapomenutý muzikant, jehož kariéra přestala zajímat.

Pokračovat nemohu jinak, než s Beatles.


U Beatles je přehršel informací. Vyšla i knížka o jednotlivých písních, o tom, jak vznikaly. To mě taky zajímá, ale cílem tohoto článku je popsat skladatelský um pěti Beatles. Nesmíme zapomínat na George Martina, byť si z něj dělají recesisti srandu.

Beatles mají jednoznačně nejlepší zvuk z popových kapel 60. let. Je to bez diskuze nejplastičtější, nejvíc 3D zvuk. Teď se bavím o starých nahrávkách, ne o remasterech.
Vždy toužili po "černém" Motown zvuku, podobně jako po něm toužil Bloomfield. Ten však byl přímo u zdroje, s bluesmany hrál, často je doprovázel.


Beatles pokukovali po zvuku Motownu 50. let a přitom jej v mnoha ohledech překonali. Pořád si stěžovali, že nemají americký zvuk, než pochopili, jak skvělé je studio v Abbey Road.
Používali novátorsky reverby a efekty, od mersey soundu (první 3 alba) postoupili k experimentátorství. A to ne tak, že v první písni alba mají něco nového, zbytek je obyčejný rokenrol (jak to dělali Oasis).

Jednotlivá období (zjednodušeně mersey-revolver-psychadelie-avantgarda-preston) ovlivňují nejen zvuk, ale právě také skladatelské řemeslo.
Bavím se tu o zvuku a jeho vlivu na inovace ve skládání. Zcela jasně slyšíme radost z experimentu, když přišlo stereo. Za sílu písniček může i neortodoxní umístění rytmiky úplně doleva či doprava. (Klasický stereo postup s bubny a basou ve středu - “mezi bednami” - v časech Revolveru nebyl standartem.) Bubny "vlevo” působí svěže ještě dnes. Otvírá to prostor v nahrávce pro spoustu nového.

Jde i o způsob, jak se přesunul význam od riffu k samotné zvukomalbě. S příchodem overdubbingu (více stop, možno dohrávat k již hotovým linkám) dělají Beatles písničky jako ohňostroje zvuků a nápadů.

Beatles přistupovali k písničce z několika úhlů. Jako moucha kouká spoustou faset svých očí, dívali se Beatles na každou novou písničku vždy mnoha způsoby.

Přístupy kombinovali, každý z nich i jejich mix byly neskutečným zdroje inspirace. Ohromný potenciál pak byl v překonávání stereotypů. Někdy záměrně, jindy za to mohla náhoda (za většinou rytmických fines, divnorytmů a přechodů).

1. Refrény a sloky, sóla, vyhrávky, změny, můstky, atd.
Tohle je klasika. Beatles byli inovativní, rádi spíše než by rušili ustálené postupy písně kořenili něčím navíc. Většinou najdeme strukturu sloka-refrén-sloka-refrén-sólo-refrén, nebo jinou klasiku.

2. Píseň má ještě další části - začátek, střed a konec.
Tohle překvapilo Martina na prvním nahrávání. Beatles neměli až tak osvojenou úlohu refrénu, ale byli sví v tom, že vědomě pracovali na začátcích a koncích skladeb jako nikdo jiný v popmusic.

3. McCartneyho háčky
Říká se jim hooks - drobné finty, které oživí pozornost posluchače. Necháte se unášet proudem zvuku a náhle břink! Překvapivý akord, stopka, jingle, nástroj, který zazní jen jednou, modulace. To vše nejméně 3x za písničku.

4. Falzety a práce s barvou hlasu
Lennon objevil kouzlo přízvuku. Všechny písně Oasis mají v sobě onu nosovost, která může zato, že je dnes angličtina nejzpěvnějším jazykem na planetě. Básníci 30. let si stěžovali na to, že angličtina není tak zpěvná jako italština, představte si. 
Beatles to změnili. Samozřejmě - byla tu 50. léta a vliv bluesového frázování. Beatles přeháněli barvu hlasu a zpívali schválně obarveně. A v dvojhlasech, a s podkresem. Znělo to cool. Supercool. Zní to cool a používají to dnes už všichni. Kam to dotáhl Thom Yorke, netřeba připomínat.

5. Beatles jako boyband
Zpívají jako o duši. Jsou inovativní v hlasvých harmoniích. Vždyť soutěžili s Beach Boys. Zajímavější jsou v tomto ohledu pouze CSNY. Ale ti nejsou tak přístupní dětským uším. Uvědomme si, že Lennonův vokál není krásný. Potřebuje oporu ve sborech a dvojhlasech. A tak to tu máme - dvojhlasy, podkres, šalalala, úúú, yeah, yeah.

6. Dětinskost vs. vážnost
Koncepčnost pozdějších alb vidím v tom, že obsahují:
Nejméně 2 prvoplánové hity, písničky pro “blbečky”. (O-b-l-a-d-i O-b-l-a-d-a, Hello Goodbye, - mám pokračovat?)
Divné písně - indické motivy, případně aktuální vliv (psychadelie = zrovna letí LSD, chrochtání prasat = vliv Zappy, synťáky, vliv folku na Bílém albu, atd.).
Dětské písně (Yellow Submarine, Maxwell's Silver Hammer). Vzpomínám si, jak mi jako dítěti muzika Beatles připadala lahodná. Jak jinak zněla, než mi zní dnes.
Vážné písně (Sexy Saddie, While My Guitar, Revolution, Eleanor Rigby).

Můžeme se bavit o tom, jestli tu dále patří blues a čistý rokenrol. Beatles také s oblibou recyklovali vlastní věci (konec All You Need Is Love, Glass Onion, Hey Jude).

7. Instrumentace orchestru
Tohle se daří kvalitou dorovnat až dnes, když máme softwarové nástoje v super kvalitě. Všimněte si rozdílu, jak tupě používá orchestr třeba taková Metallica (pouhý doprovod, rozpis partů), a jak je v tomto kreativní Martin. Ani McCartney sólo už pak není schopen takového nadhledu.

Když toto vše dáte dohromady, mají pak písně ohromnou svěžest. Před Bílým albem málokdy dělali písničku pro srandu králíkům. Vše mělo aspiraci na hit.

Ještě se zastavím u vlivu módních trendů na Beatles:

  • Merseysound - vezměte Buddy Hollyho, přidejte Chucka Berryho, kupte si komba Vox a jedem.
  • Revolver - Stereo! Písně, co nejde hrát koncertně. Vícestopé nahrávání. Indický Sitár.
  • Psychadelie - San Francisco v Londýně. Lennon tak ujel na LSD, že pak byli všichni rádi, že přešel na heroin.
  • Avantgarda - Yoko, dík! Je tu všechno - od koláží po lo-fi. Dělat si srandu vážně? Proč ne?
  • Preston/Spector - Šíleně dobří doprovodní hráči a staré pevné jádro. Když už chtěli pořádné sólo, proč by ho nezahrál Clapton? Nakonec zjistíte, že byl taky tak zfetovaný, že nevěděl jak to hrál. Jo - motá se tu Phil Spector, který toho taky dost pokazil, nechť je mu vězení milosrdné.