2. 3. 2013

Dylan Thomas Poetry

V roce 1999 mi bylo 22 a měl jsem o prázdninách volno. Překládal jsem jednu knížku a krom toho seděl s kytarou u kazeťáku, nahrával a nahrával.
Někdo mi dovezl knížku z Británie, byly to Collected Poems by Dylan Thomas.
Zhudebnil jsem tehdy kolem 10 básní.

Čas běžel.
Nikdo dnes ani nebydlí v bytě, kde jsem tak urputně bušil do kytary.
Nikdy jsem nezískal dost dobrý přízvuk v angličtině, abych mohl ty písně nahrát a prezentovat před publikem. Stalo se toho ale spousta.

Naučil jsem se opravdu hrát na kytaru, zažehl kariéru skladatele a textaře. A jednoho dne jsem na koncertě v domě U Kaštanu potkal Luciena.
Lucien přednášel jednu zvláštní báseň. Začínala jako květina jediným kořínkem a rostla do více a více slov, aby se pak navrátila ke kořenu věcí tím, jak slova opět ubývala jako odliv po příboji srdce.

Vzpomněl jsem si na "grafické" básně Dylana Thomase. Ale ještě mi nezapálilo.
Pak jsem poznal The Wavemen, s nimiž zpíval Lucien, a kde hrál můj přítel Standa 'Sanch' Matoušek na bicí.
A uplynul nějaký čas. Jednou jsme se potkali s Lucienem v pizzerii Modrá hvězda, což je relativně rozumný podnik v snobské části města u Pařížské ulice.
Zmínil jsem se mu o svém prastarém projektu básní Dylana Thomase.

Dodal jsem, že vím, že někde existuje John Cale a jeho "The Songs for a Dying". Nikdy jsem ty Caleovy písně neslyšel, nechtěl jsem nechat ovlivnit svou interpretaci. Mluvil jsem o tom, že bych si tohohle Calea moc rád poslechl a že tedy musím vydat desku svých definitivních verzí, aby vše bylo košer a já neměl tendenci byť podvědomě plagiovat.

V tomto týdnu jsme se s Lucienem sešli a zjistili, že naše hlasy lnou k sobě a naše mysli se opíjejí představou projektu zhudebnění básní a jejich nahrání a koncertního provedení.

To nyní spolu budeme dělat.

Těším se na nahrávání, aranže a výsledek toho všeho.