2500 let od Buddhy. Prd. Nic nového v tváření mysli. Furt na začátku.
Ne člověk, ne zvíře
Některý smutek jak smutek zvířat přijde s deštěm.
Přeju si vskutku víc, než se nažrat a vyspat?
V plůdku planém mém nezdolném hledám svá příště.
A trnu na místě: Proč se sebou takovým se sezdat.
Trnem je hořké a trnem hrozí sladké,
proměny kaluží v nichž měsíc tápe.
Ke svým radostem točívám se zadkem,
prý nemusí pršet, stačí když kape.
Tak žiju sám. Ne člověk, a ne zvíře.
Pochybnou, zlou vůlí se vzdouvám.
A smutek na dně mého hmoždíře
olepil dřík, co hmoždím se jím znova.
