31. 7. 2013

Hudební asociace

Poslouchám In Rainbows a vzpomenu si na vůni jednoho pokoje v Dejvicích a na pocit, když jdeme se Standou, Lukášem kolem BongaBonga u stadionu hokejové Sparty.

Poslouchám Meds od Placebo a úplně vidím vanu v koupelně bytu za kinem Gong, kde jsem nemocnej neměl sílu ani na to, si natáhnout gatě. A tu chvíli prožívám jakože znovu.

Flashbacky.

Muzikanti procházejí vývojem. Učí se poslouchat, znovu a znovu se vracejí k základům, objevují nové techniky. Zůstávají více mimo středněproudé trendy, ale víc podléhají alternativním módám.

Proto je sentiment u hudebníka někdy slabší, než u fanoušků. Muzikanti se více odfanouškovávatějí.

Některá ta nálada nelze vyvolat:
Stojím s otevřenou pusou v obýváku na Hlavní ulici a z beden, co postavil můj táta, mě unášejí Beatles někam pryč. Obyčejná přenoska, gramofon Tesla NZC 440, koupený na splátky otcem jako první věc po svatbě (babičku málem klepla pepka, když zvěděla, kolik to stálo).
Tak tam stojím, ježí se mi chlupy po těle a přes žulový parapet padá popolední slunce na hnědý koberec.

A pak je tu Why My Guitar Gently Wheeps a já jako děcko kaboním obličej a jdu se vyčůrat. Blues přišel až později. Přes Hendrixe a Roberta Johnsona. Mé dětské uši to měly za nelibé, divně to kňouralo jako kočka.
Až po letech zjišťuji, že to sólo hrál Clapton, protože to Harrison prostě neuměl zahrát. A že byl u toho Eric tak sfetovaný, že když to chtěl reprodukovat, musel se to učit znovu tón po tónu z té nahrávky.
Tahle vzpomínka je nepřesná, chybí jí emoce. Vím o té husí kůži po celém těle, ale nevybavím si to.

Prý jak nám dětem rostl mozek, synapse se přemostily jinam, vzpomínky nenavazují, nespojuje se to.

Dnes spíše koráme. "Jo jasně - basa takhle, to už jsem někde slyšel." A tak podobně. Moc intelektu a málo úplného unešení. Díky Bohu že jsou ty Biffy Clyro.