11. 7. 2013

Jednobodová meditace - přesun těžiště zraku

Máme dominantní jedno oko. Tím se díváme na svět. Druhé oko přitom krní. Doprovází, je to obvykle to slepější oko.

Součástí přesunu v MHD ránem za prací by měla být meditace (teda krom balení holek). Rozvíjím koncept mikromeditace, ale dnes tady nepíšu o mikromeditaci. Píšu tu o soustředění na několik minut.
Např. v metru je fajn se postavit, narovnat, jógově procítit páteř a končetiny, začít pořádně dýchat. Dýchat. Dýchat.
Už jsem to říkal?

Zvolna pomalu vědomě dýchat.
Najdeme bod ve výši očí, obvykle nějaký střípek ve glazuře oblžení interiéru vagónu. Jsou tam. Jsou tam milióny střípků.
Zacílíme, nezapomínáme dýchat a přesuneme těžiště zraku na toho chudáčka chcípáčka méně využívané očičko.

Proč? Když se takhle zabavíme, bude nám mysl méně šrotovat. Nebo bude aspoň šrotovat ve směru, který chceme. To je podstatné, protože pokyny typu "zastav mysl", ačkoli to Castaneda i jiní guruové myslí dobře, člověka akorát frustruje.

Tak. Soustředíme se. Nejvíc rušivé jsou zastávky, funění spolucestujícího za krk a samozřejmě ty holky. Ty nádherné, létem pookřálé holky.