16. 7. 2013

Recenze alba Kveikur od Sigur Rós

Sigur Rós vydávají po roce a čtvrt album Kveikur. Tentokrát u malé firmy. Je zde 11 písní.

Nic moc se nezměnilo. 4 chlapíci doplňovaní dechovou sekcí a smyčci, vláčné "polomelodie", tvorba nálady a gradace k ne-refrénům.
Smyčec na Les Paulovi od první chvíle.

To vše tu bylo, s tím že, jak jde čas, vytrácí se snaha ovlivňovat psychiku přímo, ne přes významy. To mě mrzí, protože takové Takk nebo (), to byla alba, která měla našpáplo do míst, kam nikdo nechodí.

Esoterická hudba, která se mi zdá podobná v účinku hudby Sigur Rós, nemá ambice, jako oni. Sigur Rós naopak jakoby vzali to nejlepší z postupů esoteriky (křik velryb, křupání ledovců), postavili to na zvuku ranných Smashing Pumpkins, a směřovali někam za obzor možného.

To bylo. Nyní stojí na místě a nevědí co dělat. Změnili charakter bicích. Rytmika hraje více a více "elektronicky". Dělat ze živého bubeníka drum machine? Nebo je to drum machine? Inu proč ne. V tomto smyslu je deska taneční.

Vzpomínám na jejich 2. koncert na Spartě, kde jsme očarováni lehounce se komýhali. Islandské slečny u mixáku naopak tancovaly, co to dá. Nyní si můžeme zatančit i my nechápaví.

Negativa? Většina motivů, fintiček, přelití jednoho tématu do druhého - už to není zajímavé jako na minulých deskách. V hlavě mi pořád znělo - "opakování vzorce".

Sigurky působí ve 2 rovinách. V jedné unesou posluchače, ovlivní jeho mysl, a na konci jej vyplivnou. V druhé působí na analytickou mysl. Když si k hudbě počítáte, když ji zkoumáte a rozebíráte, i tam je spousta zajímavého a obdivuhodného.
Bohužel je to pořád stejné. Dokonce se zdá, že to chlapi ani jinak neumějí, že to je jediné, co umí. Což o to. Bývalo to na hranici možného, a proto jsme Sigurky milovali.
Opakování vzorce je fajn tam, kde jsou silné nápady.

Tuším, že Sigur Rós chápou nápady jinak. Jde o zvuk, souzvuk, někdy si s Radiohead jen tak pinkají na dvorečku tak, jak v tenise umí jen Novak a Roger. Ovlivňují se vzájemně. Kdo neslyší Yorkeho a spol v rytmice na novém albu, asi neposlouchal Yorkeho sólovku nebo The King of Limbs. Věřím, že spolu tyhle dvě kapely na dálku nahrávkami komunikují.

A zdá se mi, že vyčerpali svůj jedinečný talent, váhají na místě, přešlapují.

Melodie jsou srozumitelnější, byť stále jde o polo-melodie. To nemyslím hanlivě, naopak. Rozevlátost a neurčitost je originálním vývozním artiklem Islandu (viz Bjork).

Sigur Rós v člověku zrají. Mých pár poslechů určitě není dost. Vzpomínám, abych se vrátil k Radiohead, jak mi In Rainbows zachutnalo až po nějakém 10. poslechu.
To samé platí o Sigur Rós vždy, snad až na Heimu, druhé album a některé singly.

Je to tedy deska poctivá. Snaží se jít dál, snaží se nepoztrácet svou sílu. To se z části nedaří, protože se to nemůže podařit. Živý trance prvek, který jsme obdivovali je doplněn drum machine. Možná budeme tancovat s hlavou v oblacích. Ale v těch nižších, ne tak vysoko nad obzorem.

Poznámky (následující část je doplněk recenze, jde o mé úvahy až tak moc nesouvisející se slyšeným):

Co bych to vlastně po Sigur Rós chtěl?
Kéž by prohloubili svoji schopnost přímo ovlivňovat emoce.
To co Yorke dělá písničkově, oni dělají ve své formě. Dovedou opakovat a nabalovat jednoduché motivy. 


Dovedou dát plasticitu zvuku, dynamiku, jakou tu neumí téměř nikdo. Popírají rokenrol. Popírají koncept sloky a refrénu. Jsou takřka symfoničtí.
Přestali v tom být objevní. Přestali hloubit svoji trpasličí jeskyni. Nyní nejde o nové typy kamenů. Brousí také spíš rubíny, než diamanty. To je problém. Síla motivů. Jak bych si přál nějaké procitnutí do pro ně nové kreativity.
Kam to dál jde dotáhnout? Jak pokračovat, když už umí to své dobře? Tato deska a Valtari nejdou směrem, kterým bych chtěl, nenaznačují ale něco co teprv přijde?


Obávám se, že nemůže přijít.
Podle mě totiž nelze zkombinovat hypnotickou uhrančivost a záměrnou rozvláčnost s taneční úderností, aby se neztratila křehkost. Obdivuji jejich jemnou nenápadnou stavbu a překvapující prvky v ní (v jedenáctém taktu škobrtne basa, na 12 taktů basa promění rytmus na jinou dobu).
Jak prohloubit to co funguje, kam to posunout, aby celek neztratil hypnotičnost? Lze takto vůbec uvažovat? Není velké umění spíše součtem šťastných náhod a vymakaného podhoubí?