9. 7. 2013

ZZ Top - recenze koncertu

Před koncertem se stavujeme v stylové hospůdce RoadCafé a jsme VELMI zklamáni rychlostí kuchyně. Odcházíme hladoví, nuceni zrušit objednávku, stejně jako 5 motorkářů před námi. Palec dolů. Interiér je v tradičním americkém stylu 50. let. Klidně by tu mohl hrát Tom Waits. Leč kuchař to nějak nedává. Línej asi.

Hodit do friťáku pár smažených žampiónů, hranolky a kuřecí řízky - no po 30ti minutách čekání s tím ani nezačali (ale prej kuchař už začal vařit 2 objednávky před námi). Takže nic. Sultán Kebab na korzu to jistil, včetně příjemné obsluhy.

Do haly je fronta, vcházíme před 20:00. Předkapela Ben Miller Band je v obsazení jednostrunná basa, drnkací nástroje a perkuse/pozoun. Chlapi se střídají za bicíma, trochu mi připomněli slavný film Deliverance.
Muzika šlape, je rytmická, zpěv tradiční, ozvěny country asi nebudou tím správným popisem. Jsme náhle na Jihu, kde tyhle styly vznikly a kde se dodnes ostře odlišuje blues od tradičního blues, boogie woogie od rock n´ rollu, atd. Další film, který se člověku míhá před očima, je Brother, Where Art You. Jak to ti texasani dělaj´, že jim to vždycky tak šlape?

Zvuk Bandu nebyl moc nahlas, kytara mohla být vytažená výš, basovka trochu víc podpořená ve spodních frekvencích, ale zase to evokovalo muzicírování někde ve stodole, kam Mary zrovna nese milkšejky.

Hvězdy večera na sebe nechaly čekat něco přes 30 minut. Úvod obstaral film s hezkou holkou a auťáky, jak bývá zvykem. Za triem je promítána směs záběrů z pódia, videoklipů a jiných záběrů. Působí to, jakoby si videa dělala kapela sama, to je sympatické.

První 2 písně byl velmi špatný zvuk. Gibbonsovi nebylo rozumět po celou dobu, o tom žádná. Ale zvukař měl evidentně spoustu práce s basou i s kytarou. Někteří z přítomných, co stáli před mixákem (já napravo od něj) si stěžovali na slabé nazvučení bicích. Přesněji řečeno na velkou dynamiku, malou kompresi celkového zvuku bicí soupravy. Mě to nevadilo, ke konci se pan Beard sem tam nechal unést a mě začalo pískat v uších.

Zvuk jako celek byl průzračný až se skladbou č.5. Gibbonsův vokál je problém, oni se s tím cvhlapci moc nemažou (vižz Dusty v přídavku Jail House Rock, kdy to "jail house rock" právě ani nezpíval.

Písničky ukazují plasticitu zvuku, která je hodně na Gibbonsovi (vyčnívaly Fly High a I Gotsa Get Paid). To je zázrak, na který jsme čekali. Projasnění, "sednutí na prdel", zkonkrétnění a větší hravost - prvky toho, proč jsou ZZ Top skvělí. Často omílanou pravdu o hraní "in the packet" jsem si ani nepřipomínal, dokud Gibbons v Legs nehrál refrén trochu dopředu a dokud Dusty Hill v jedné z posledních písní schválně nehrál za dobou. Asi maj pravdu lidi, co je za to chválí, ale "napětí v sólech" díky hraní za dobou jsem si moc nevšiml. Spíš jsem si uvědomil jak je pan Gibbons nápaditý zvukově. Nikam se nežene, a né že né. Žádné hmatníkové prostocviky. Ví, kam šáhnout, bejby - o tom to je.

ZZ Top nezahráli ani jeden ploužák, z nové desky první věc a pak Chartreuse. klip byl přijemně provoněn likérem, který nám bradáči nechali promítat na plátno. Nechyběla i přisprostlá Tube Snake Boogie, Tush, Sharp Dressed Man, Legs jsem už zmiňoval? Největší hit pro lidi byla s přehledem Gimme All Your Lovin. Taky jsem si zatrsal.

Poctou Hendrixovi byla Foxy Lady. A opět sólo účelné, srozumitelné, byť s typickým náhlým přechodem z části do části (prostě to tam sází jedno za druhým a moc se s tím nepárá). V Legs chlapi hráli na kytary v bílých kožešinách. Pincussion pro mě byla vrcholem večera.

Jak to ty lidi dělaj, že je to taková hlína, je pro mě ovšem pořád záhada.