19. 8. 2013

Buddhismus, kultůra a umění

Dneska si lžeme do kapsy, jak buddhismus vždy přispíval ke kultuře, k umění. Lžeme si o tom tolik, že předpokládáme kulturnost i na původním Buddhově učení.

Říká se tomu haló efekt. Jako v případě, když hrála Marylin Monroe ta sladká děvčátka. Taky si o ní málokdo myslel, že to byla megera. Kdybyste byli starou Kennedyovou a Marylin vám ožralá volala do Bílého domu, že se máte dát rozvést, asi byste změnili názor.

Haló efekt u Buddhismu funguje skvěle. Tomu učení dneska lidi přisuzují všechny dobré vlastnosti. Tibeťani z toho žijou, vousatí jogíni taky, co by se někdo vzpěčoval, když mu dávaj' prachy.
Theravádíni, to je sekta, co si nárokuje původnost toho, co učí. Tedy, že Buddha sám učil něco podobného. A už na té Théravádě vidíme, jak byl buddhismus docela suché učení.
Žádné vlaječky šeptající modlitby tím, že do nich foukne. Žádné fujary a klarinety. Žádná sranda. Sem tam lev.

Sedět na zadku budeš, dokud se nevysedíš.

Buddhismus byl suchý záměrně. Odsuzoval hudbu, tanec. Je to pro něj mája - závoj, který odvádí od skutečnosti. Symboliku měl na začátku také redukovanou na stopu v blátě, případně na kolo s osmi či deseti loukotěmi.
Suchost učení a jasnost myšlenek byla vnímána jako pozitivum. Příznivci se relativní jednoznačností téměř opíjeli. Samotné sútry byly zpívány! To znamená, že texty, které dnes vnímáme jako suchopár, žily v myslích podobně jako Ježíšova přirovnání.
Suchost byla v kontrastu s Brahmánismem, který vyprázdnil rituály a ztajuplnil se natolik, že mu lidé přestali věřit. Začali mít pocit, že jsou voděni za nos. Proto má úspěch nejen Jadžňaválkja, který byl ještě Brahmán, byť už reformista. Úspěch má také učení Máhávíry a dalších jasnějších zvěstí.
Z té suchosti plyne také odpor k přílišnému užití ornamentu, k zobrazení Buddhy jako osoby, odpor k frivolnosti a zábavě. Příklon k zobrazení Buddhy jak jej známe dnes, souvisí až s Abidharmovým učením na břehu (tohle nevím jistě) Indu, kde v 2. století v pískovcových jeskyních zobrazují Buddhu poprvé jako postavu. Mniši kutali a kutali v pískovci a neměli venkovcem co dělat. tak si malovali na stěny. Dnes je to kulturní dědictví Unesco.

Je tedy vidět, že původní myšlenky buddhismu neměly nic společného s kultůrou. Buddha se nehlásil ani k ničemu podobnému ekologii. Nic takového. Na mnoha místech Pálijského kánonu (buddhistická bible) je Buddha popisován jako "ten, který porazil přírodu".

Dokonce i ono slavné vegetariánství není úplně původní. Buddha jedl, co mu kdo dal, dokonce o tom jsou pokyny mnichům, aby přijali a snědli a neuráželi hospodáře, co jim dal dar. V původních verzích se zdá, že Buddha sám zemřel poté, co snědl zkažené maso, když přesně v duchu svých pokynů neodmítl dárce, aby jej neponížil. Až další generace mnichů udělali z toho bifteku "zkažené houby".

Za mnoha předsudky je haló efekt. Dnes máme buddhismus za světonázor, co je krotký jako beránek.
Nenechme se mýlit. Mnich ví moc dobře, co chce, jaký má cíl. Mnich je k sobě mnohem drsnější, než my. Je k sobě drsnej asi jako Katka Neumannová, když trénuje na Olympiádu.
Mnich není máslo. Neustupuje vždy. Ustupuje, dokud je to rozumné. Snaží se neustupovat sobě a nikdy neustupovat z cesty. Nenásilí je něco jiného než ustupování. Soužití s praktikujícím, který vstává ve 4 ráno a uléhá v 10 večer taky není sranda.

Laikové si vždy budou myslet kraviny. Jako si mysleli o Křesťanství, že při mši žerou malé děti, nebo ať si představovali, že je v prostoru za oltářem v Jeruzalémském chrámu kdoví co.
Poloprofík nebo profík by polopravdy a domněnky neměl přijímat jen tak.

Prostě jsme my buddhisti drsní až na půdu, tak pozor na nás. Zenoví mistři mohou klidně volat: "Máme hole v ruce."
Zdroj obrázků: Wikipedie.