13. 8. 2013

Dno

Zatímco si víc a víc hrajeme na stroje, zapomínáme na zvířeckost.
A jsme malí, umenšení, ještě menší. a pak nám dojde, že ani nevíme CO CHTÍT.
Co je to, co chceme?

Sedět u kompu a sledovat nárůst návštěvnosti našeho facebook profilu?
Co je opravdu NAŠE?

Jak to máme vědět, když jsou z nás nelidi, ale hladoví duchové?
Uvědomíš si to ten den, kdy začneš úsměv druhého člověka považovat za hrozbu či za provokaci.
A sedneš na lavičku v parku a myšlenky tě nepustí a stres tě nepustí, furt ti bude mysl skákat z jedné povinnosti na druhou. Přistihneš se, jak zíváš, jak říkáš 'Áchich.' Přistihneš se celé dny, celé týdny bez sebe, na tripu z únavy.
A budeš unavený ráno, v poledne, večer, budeš unavený pořád.

A pak se tě jednou kámoš zeptá na procházce: "Co je to, co chceš?"
A zjistíš, že celý život se přetvařuješ, ohýbáš podle toho, jak zrovna foukne. Zjistíš, že nic už není tvé. Málokdy zacítíš tělo, málokdy máš myšlenky srovnané, aby byly aspoň k něčemu. Každá drobnost tě vykolejí. Každej manipulátor utáhne na vařený nudli.

To je dno. Co pak?