7. 8. 2013

Glosa - Mlčící bdící

Jogín už nepromluvil.
Mlčel většinu času navenek i sám k sobě vevnitř. Jen se na svět díval. Když přemýšlel, pak analyticky a velmi precizně po krátkou dobu. Výsledek užil-prožil, jak si to vymyslel, a víc se tím nezabýval. Když nastala podobná situace, prostě udělal to samé.
Občas udělal chybu, a té chybě se zasmál. Nestravovala jej.

Odešel a byl zcela sám, spokojený, díval se do větví stromů, na listy, když tam listy byly, na sníh, když stromy pokryl sníh a na pupeny, když začínalo krátké jaro.


Takto plynul čas. Čas který křupal jako sníh a podzimní listí, nebo čvachtal jako jarní záplava.
V suchých dnech hledal místo ve stínu, v chladných dnech si někdy rozdělal oheň.
Někdy jej celé dny nepřepadla myšlenka.

Celá ta cesta začala až v onen moment, kdy před několika lety seděl ve svém bytě na záchodě a četl si o zenových mistrech. Mýtický papež zenu Hui Neng tam v příběhu o jeho dětství hovoří s učednicí Nirvánasútry:

Mniška:
"Jak chceš dojít osvícení, když neumíš číst? Vždyť is nepřečteš svatá písma!"
Hui Neng: "Podstata buddhovství, neboli buddhovská podstata nezávisí na slovech či písmenkách. Proč tedy číst texty?"

Onen pán - budoucí jogín - zaklapnul knížku a dotlačil. Vstal a zapnul se. Jo, jsem zapomněl - ještě se mezitím utřel.
To bylo vše. Takto jsem slyšel.