23. 8. 2013

Kázáníčko - Racionalita

Pojem racionality
Kahneman označuje racionalitou návyk používání povrchního myšlení a analytického myšlení. V určitých situacích zapínáme vyšší obrátky, většinou ale jedeme na setrvačník.
Tenhle setrvačník v hlavě nás dostává do malérů, protože někdy bychom měli myslet víc, a to chytřejší v nás je hrozně líné. Lidé, co dobře přepínají, bývají vyrovnanější, šťastnější a bohatší. Nedělají kraviny.

Kahneman to vymezil relativně úzce. Mě se hodí uvažovat o rozumování šířeji.
Vidím úlohu kontroly myšlení nejen v přepínání mezi úrovněmi hluboká/plytká. Rutinní situace vychylují užívání zdravého rozumu. Tedy tu chytrou hlavu v nás. Není to tak, že máme chytrou hlavu, když ji jen donutíme makat.
Ta chytrá hlava sama se dá zblbnout. Sama sebe blbne. "Nějak makat" a "opravdu makat" se liší.

Vzpomínám na střední, kde jsme násobili na papíře velká čísla. Chtělo to fištrón, ale ne zas moc, spíš paměť.
Byly 2 typy lidí. Pedanti a bohémové.
A samozřejmě - někdo byl blbější než druhý.
První příklady měli nejrychleji spočítané ti nejchytřejší. S opakováním úlohy na jiných číslech, klesal ZÁJEM bohémů. Blbečci pedanti se učili, šli nahoru. Pak to přestalo bavit i chytré pedanty.
Nakonec byli v počítání nejlepší středně chytří pedanti.
Srandu jsme si z nich nedělali, protože nás ty osoby zajímaly z jiných ohledů, leč nechme tohoto typu humoru.


Rutinní uvažování obaluje myšlení krustou. Z krusty je těžké vyklouznout. Kahneman by možná řekl, že se rutina přesouvá z myšlení analytického do volnoběhu. Nevím. Mě se zdá, že samotné analytické myšlení kolísá a koroduje.

Oslí můstek k buddhismu

Štve mě to v mém výcviku vůle. Mám tak chytrou mysl, že mě vždycky přesere. Já ji třeba přemůžu, vnutím jí radostný pocit ze cvičení. Ale ta potvora to mé vítězství použije proti mě:
"Vidíš jak jsi skvělý? Už máš tu lenost zmáklou. Dej si pauzu."
Způsobů sebepřechcání je spousta.

Lékem je úplná racionalita.

Úplná racionalita
Lidi se dnes smějí protestantským hodnotám, říkají tomu úzkoprsost. Ale režim a nesmlouvavost slouží jako berle vůle.
Tak například se sebou smlouvám, když mám vylézt ráno z postele. To je panečku divadýlko.
Proto radí zenoví mistři: Okamžitě vstaň.
Podobné je to večer. Člověk se plácá od ničeho k ničemu, dělá drobné domácí práce, aby zapomněl na to, že chtěl ještě 2 hodiny MAKAT na sobě.

Úplná racionalita znamená naplánovat si činnost a neuhnout. Nedovolit si. Jednou za čas vyhodnotit výkon.
Mysl totiž dovede uhnout. dovede se vyhnout nepříjemnému. Ve výcviku mysli odhlédáme od slasti a strasti. Potlačujeme překážky a hlouposti. Osvojujeme si dobré zvyky, které ale BOLÍ. Měníme tu bolest na radost.

Buddhismus není o tom se uvažování zbavit. Tak tomu není. Buddhismus nás zvyká na vypnutí masomlejnu mysli, když té mysli není potřeba.
Mistři neblekotají. Mluví. Adept zenu dělá ty nejrozumnější kroky.

Rozumíme-li úspěšné jednobodové meditaci jako výchozímu bodu "vyprázdněné mysli", neznamená to, že bychom sem tam neměli myšlení zapnout. Jen na něm nebýt závislí. Důvodů je více, ale jedním z nich je lnutí intelektu k egoismu. Protože kdo je chytrej, je co? Nejlepší.
Postupujeme od mazání mysli k mazání reakcí na emoce, k mazání rozdílů mezi předměty a osobami.
Zní to tajuplně, ale mistr se dovede vrátit, aniž by ulpěl. Dovede si povídat o ranním šírání.
Jen nerozumbraduje celej den.
Mysl JE průvodce. Domněnky si ověřujeme přemýšlením. Opravujeme je, směrujeme se pryč ze SEBEPEKLA.

Šlechtění samotného myšlení je také součástí duchovních cvičení. Proboha proč ne, je-li tam jogging s hadrem po klášterní podlaze.

Tak třeba makáme právě 5. hodinu. Je rozumné v tom pokračovat? Asi ne. Je nutno opravdu zvážit, jak se cítíme. Vyplatí se jít si hajnout? Nebo to přemůžeme? Co je pak?

Buddha (citace z hry Civilization Sida Mayera):
Ty víš, co tě drží zpět a co tě posouvá vpřed.

Tato extrémní racionalita je hodně o tužce a o papíru. Jde o to sebe blbnout co nejméně. To normálně po sobě nechceme. Jen si namlouváme, že přeci chceme být rozumní, chytří, moudří. Ve skutečnosti si líné já přeje trávit čas po kavárnách. Co jiného.
Je to taky o rozumných reakcích na signály. Nejnáročnější činnost dělám, když jsem čerstvý.
Je to o počítání výkonu, o dělání si čárek a porovnávání. Cílem je nenechat nic vlastnímu povrchnímu úsudku.

Když už nemůžeš, tak si zacvič.

Bogartovo už tradiční rýpnutí do esoteriky
Jak je u mě zvykem, teď si podám pseudorozvoj mysli. K čemu komu je se nechat blbnout ještě víc?
Rozumějte - buddhistická praxe JE tvrdší, než výkon praxe lékařské. Je to sportovně duchovní výkon. Má nám být inspirací Castaneda, který žvatlá o démonech, když se člověk ohlédne rychle přes rameno?

Jakou logiku v sobě má tohle: "Máš těžkej život, drsný zaměstnání, doma na tebe partner nevrle vrčí, děcka jsou nemocná. Pojď si meditací odpočinout."
To je fajn jn zdánlivě. Jasně že je rozumné jít si schrupnout, když je hlava v limbu. Ale dlouhodobě je nutno naopak PŘITVRDIT, aby ty domnělé těžkosti byly pochopeny správně.

Mám tuhle zkušenost s jógou. Je FAJN být aktivní 17 hodin denně. Je to lepší, než za sebou vláčet ubohé tělo, špatně spát a bejt furt unavený.
Když tohle chápeme u sportu, proč nám význam drsnosti utíká, když jde o duchovní rozvoj?