21. 8. 2013

Panika ve chvíli smrti

Nahoře v Michiganu vědci zastavují dech laboratorním potkanům a zjišťují, že mysl reaguje panikou. Mysl potkana začne halucinovat. Projevuje se to na EEG.


Tohle není ta myš po vyšetření. Aspoň doufám. Zdroj obrázku Google, ne náš sklep.

Buddhisté upozorňují na tento stav, říkají mu Bardó smrti. Je-li či není-li důkazem reinkarnace, nechám na jiných. Mistři dharmy se na tento okamžik připravují životem dle Střední cesty. Jde o soubor pravidel, která vedou člověka k ovládání mysli, těla a řeči. Vyznavači jsou potom lépe připraveni na tu smťáckou halucinaci. Cílem je se znovuzrodit dobře, když už teda ne rovnou vyvanout.

V téhle pasáži volně cituji Egona Bondyho a jeho monografii Buddha.
Indové vždy viděli smrt jako počátek něčeho dalšího. Árjové, kteří kontinent kdysi dávno okupovali, sebou přinesli víru v znovuzrození a kastovnictví. Reinkarnace je pro ně důsledkem způsobu života. Vytvořili kolem toho náboženské představy, které kasty vidělo i "na nebesích".
Pro celý Východ je představa nového narození spojena s utrpením. Narozený je "odsouzen" k nemoci, k stárnutí, k smrti.

Mozek je velmi zmaten přicházející smrtí. Tibeťané ten stav studují a mají tradici vedení mistrem v této kritické chvíli. Málokdo se chce zrodit jako žížala.
Je to docela moudré. Počítáte s tím, že umřete a kdybyste se náhodou zrodili znovu, je fajn bejt zase člověk. Člověk má velkou šanci uvědomit si, co dělá, co je důsledkem jeho činů. Člověk je, podle tradičního výkladu vedle zvířat, bohů, polobohů a ostatních, na tom prý nejlíp. Bohové si neuvědomují utrpení. Zvířatům ty vyšší mozkové funkce moc nejdou. Člověk je ten pravý tvor, který může najít cestu ven z bludného kruhu znovuzrozování.

A tak je pro buddhisty fajn, když má potkan podobný zmatek v hlavě jako má ve chvíli smrti člověk (viz Raymond Moody). Může to být něco evolučního? Možná, nabízí se to. Mozek reaguje přemírou aktivity ve chvíli, kdy má na kahánku. Třeba to evolučně funguje jako poslední pokus a někdy člověk u toho udělá něco tak bláznivého, že mu to pomůže.


Toto je člověk na EEG. Ne potkan. Projevy cortexu v ohrožení na životě jsou stejné. Zdroj obrázku Google.

Je otázka, jestli se zabývat přípravu na onu chvíli. Lidé smrt bagatelizují, bojí se jí a snaží se ji vytěsnit. Špatně se připravují. Ve chvíli, kdy si to uvědomí, už mají zchátralé tělo a neposlušnou mysl. Sogjal Rinpočche tvrdí, že i mistři se liší ve způsobu přijetí smrti. Uvádí příklad mistra, který spočinul v klidu, aby se dobře znovuzrodil za asistence svého duchovního guru. Ten jej držel za ruku a vedl ho.
Když pak umíral onen guru, tak to bylo jiné kafe. Sám prošel smutným údolím, aby se takzvaně nikdy nevrátil zpět.

Možná se vracíme, možná ne. Proč si paniku na konci trochu neochočit? Co tím můžeme ztratit? Ty chvíle, kdy tím cvičením ztrácíme čas? Ale notak. Cvičíme mysl, kterou dnes a denně používáme. Cvičení není jednoúčelové.