12. 8. 2013

Úvod do prastaré hudby - Neil Young

V roce 2006 jsem psal sérii článků o staré hudbě, hudbě 60. let. V rámci okurkové sezóny to tady máte.

Neil Young má některá alba jako z cukrkandlu. Ne že by neměl slabá období (ano - 80. léta), ale i to slabší se s odřenýma ušima dá poslouchat.
Zatímco Dylan více krade ze starých blues, tradicionálů a z folkové písně, Young vytvořil vlastní styl skládání hudby a dnes spíše recykluje sám sebe než jiné muzikanty.
Bob striktně píše nejdříve text, pak melodku. Neil vychází z riffu. Riff je pro něj alfa a omega věci, dokonce melodie jsou riffy, nebo tady alespoň člověk najde snahu o novátorské linky.
A nejen snahu. Neil se zabývá magií krásy. O tu Dylanovi tak moc nejde, Dylan následuje staré bluesmany s jejich drsnou audio vizáží.

Jsou různí Neilové:
  • Country Neil (alba Harvest, Harvest Moon, Old Ways, Prairie Wind, Comes a Time), 
  • folkový Neil (CSNY, After the Gold Rush, Silver and Gold, půlka Rust Never Sleeps), 
  • sonický Neil (Mirror Ball, Living With War, Sleeps with Angels, Year of the Horse), 
  • rocker Neil (Freedom, Ragged Glory, Are You Passionate, Weld), 
  • pak různé kombinace mezi rockem a folkem (Broken Arrow, Everybody Knows This is Nowhere, Live Rust) a nejhorší varianta - 
  • experimentátor Neil či Rockabilly Neil (Landing on Water, Re-ac-tor, spousta věcí z 80. let, či u Geffenu).

U Neila můžete začít rovnou koupí (dělám si srandu) - v ČR legálním stažením:

Silver and Gold
Album je vhodné pro zimní teskné večery u krbu. Fantastické melodické nápady, neskutečný cit pro aranži a klasické provedení. Existuje i živá verze (DVD), kde Neil hraje sám a přidává ještě 2 věci z tohoto období, které nakonec vyšly na albu CSNY - Looking Forward. Vrcholem alba je něžnůstka Razor Love.
Myslím, že je hned jasno - zlato v hrdle, stříbrný zvuk kytar, pohodička, žádné násilí a obsah nacpaný krásou.

Ragged Glory
Ideální do auta. Jedna vypalovačka za druhou. Až vydechnete, čeká Vás House on the Hill, kde se hraje psychadelický rock. Parafráze Dylanovy My Back Pages je trochu kaňkou na kráse, ale ta kapela jede. Samozřejmě jde o tupý hardrock, bubeníkům, kteří umějí zahrát šestnáctinu na kopák bez toho, aby si museli pomáhat paralelní high-hatou toto album nedoporučuju.

Tonight's the Night
Málokdy je nahrávka věrná zvuku kapely ve studiu. Toto album je mrazivé temnotou. Pocit, jako že sedíte uprostřed studia a kapela hraje pro Vás. Některé fráze člověka trochu otráví, ale texty + kvalita melodií, tohle jen tak někde nenajdete. Album je vpravdě "koncepční". Jde o drogy a závislost. Možná Vás na tom bude štvát neuhlazenost, rozháranost, ostrost zvuku, určitá pachuť. Za to může heroin. Neil zpívá o nutnosti zkoncovat se závislostí, zatímco si na záchod běžně bere gumové obinadlo a nádobíčko. Tak tam vidím krkavce Younga, jak naříká nad přáteli, které si jehla vzala a sám jí podléhá a ví, že takhle to není možné udržet dál.

Unplugged
Akustický skvost. Jedna pecka za druhou. Přirozený muzikantský projev. Slyšíte, jak Neilovo kožené sako drhne o židli na níž sedí. Fantastická harmonika. Pak přijde kapela a dá Harvest Moon, že pochopíte country jako součást písničkářské tradice a nikoli jako ono líbivé cinkavé pozlátko. Žádní kovbojové. Neskutečné písničky.

Freedom
Tohle je typická řadovka. Každému se líbí něco jiného, ale Keep On (Rockin' in the Free World) zná asi každý. Jsou tu i slabé momenty.

Harvest
Nutno poslouchat hooodně nahlas. Rytmika je super, dodnes ten shuffle nechápu. Pedal steel kytara, množství hitů, Heart of Gold. Jemňoučké, sladké. Mně tady vadí písně se symfoňákem. Man Needs a Maid je lepší bez toho, křehká jenom s kytarou.

After the Gold Rush
"Must have". Takhle se dělá umění. Čistota i špína ve vašich uších, a to současně.

Koukám, že je to hodně o akustikách, o jemnosti. Ale Mirror Ball s Pearl Jam Vám snad spraví náladu. Když ne je tady vždycky Year of the Horse, i když tam hraje na bubny to kopyto Ralph Molina.