24. 9. 2013

O muzice, ať už je kdekoli


Parafrází názvu jedné staré písničky Paula Simona můžeme začít. Je to dlouhý dokument, bez obrázků. Já vás varoval :-).

Obsah
Proč je popmusic šmíra a krása? Proč převažuje šmíra? Jak rostla úroveň řemesla? Kde končí paralela s výtvarným uměním? Proč je to špatně? Úroveň řemesla může za konec rozvoje muziky. Naděje v levném software - každý to dělá. Nikomu se to nevyplácí. Největší kapely posouvají způsob jak se dělá ZVUK. Vítězství Islandu (SR aBjork). Zpět k Schoenbergovi. Nové formy-neformy. Nebo něco docela jiného?

Proč je popmusic šmíra a krása?
Popmusic opakuje stejné vzorce od 50. let. Nové postupy má techno, něčím přispěl nu-metal. Tím skoro uzavíráme novátorství z hlediska "obsahu".
Jinak se obsahem stává zvuk a způsob jak posouvat hranice toho, co posluchači považují za snesitelné. RATM oživili zvuk Led Zeppelin a kdo tomu nevěří, ať si poslechne remasterovaný živák How the West Was Won. S údivem pokyne hlavou, že TA SAMÁ údernost byla již v Bonhamově mysli.
Jack White vytáhl na světlo staré dobré blues a dokonal návrat k sentimentu, který objevili The Strokes. White prostě zní jako buldozer, protože jeho lampový Fender má kilo prostoru a on ví, jak to kilo prostoru využít. Umí to s krabičkama tak, že na něj kouká The Edge jako spadlej z višně (dokument It Might Get Loud).

Budeme-li se ptát po tom, proč je muzika FURT stejná, a přesto jiná, můžeme mít pocit, že se motáme v kruhu. Co lze říct, jsem už řekl. Forma je pořád ten starej rokenrol. Očekávání velkého refrénu je bezva skladatelský počin, pakliže ten velký refrén fakt přijde. Nepřijde-li, musí tam být něco jiného, co to nahradí. Tahle finta s držením se u země prostě platí jak pro Mozarta, tak pro projekt Gotaya. Nic velkých novinek pod sluncem, byť se něco málo najde, o tom později.

Proč převažuje šmíra?
Můžeme se bát, že to co dostáváme od předních interpretů je pořád více a více šmíry. Pořád víc a víc to zní, jakoby někdo mlátil prázdnou slámu. Franz Ferdinand jsou zpět s Richt Action. No a co? Je tam jediný refrén zajímavý jako Walk Away? Ne? Tak do stoupy s tím. The Strokes se nám snaží o něco jako synťákové podbízení. Vychází jim to? Podle mě teda ne. Zní to spíš jako Vašo Patejdl. Tak si pustím znovu This is It, co jiného mám dělat.
Šmíra, ktrerá z těhle případů čiší je odhalena: Opakuje se pořád to samé, jako kafemlejnek. Sype se to podle vzorce. I ti Radiohead trnou na místě. Je tam víc plácání drummachiny, jo je to tzv. taneční, teda - Yorke se na to kroutí na pódiu, my pod pódiem asi taky, když jsme si už dali dost pivek a extošky.
Ale, že by to někam směřovalo, vědělo, že to tam směřuje? Schválně - písničkové In Rainbows je mnohem hranější ne proto, že se "stalo klasikou", ale protože tu byl důvod, aby se tou klasikou stalo. Ty písničky jsou prostě lepší než na King of The Limbs.
Šmíra opakování a kopírování sebe sama nemá konce. Není to problém, blues je tu taky od Roberta Johnsona a Charlieho Pattona. A co? Znamená to, že Clapton nebyl novátorský? Nebo že se Riding with the King zvukově netřpytí i vedle produkce Jacka Rubina?
Šmíra tu vždycky byla a možná je jen můj zaostřený pohled tou chybou. Možná taky neposlouchám dost progresivní věci. Uáááá. Asi jo.
Mě ale nebaví furt jedno to samý brdo. Avenged Sevenfold, sakra, co to má bejt? V době kdy tu jsou Deftones?
Závěrečný soud téhle ne dost silné úvahy: Každý další stejný uřvaný nasraný teen band indie provenience někde z okolí Birminghamu už je mi ukradený. Citizens jsou mi šumafuk.

Jak rostla úroveň řemesla?
Možná je posun v muzice věcí obtížnou, protože je úroveň hry a techniky nahrávání dneska prostě až příliš vysoká. Všichni máme světové nároky i na tu poslední kapelu z ValMezu.
Ale o to nejde. Aby člověk hrál jako The Killers, to chce sakra talentu a lidského charakteru.
A kde brát sílu na nějakej progres, když tohle samotný funguje jen tak tak? Když už naleznete způsob, jak se lidem dostat do iphonů, proč to měnit? Proč cokoli riskovat?
Vždyť je tak obtížné hrát na úrovni, na levelu 1.
Sem počítám kapely, kterým to fakt šlape: Killers, Strokes, Franz Ferdinand, RHead, Biffy Clyro. Už Editors sem podle mě nepatří. Natož Arctic Monkeys. Síla Arctic Monkeys je v něčem jiném než v dokonalé souhře. Já vím.
Když máte úžasné muzikanty, jako jsou Blur, tak prostě neposouváte hranice, modlíte se, aby to nějakou dobu vydrželo, než půjdou na sólovou dráhu. Raději založite Gorillaz a jedete v tom paralelně.
Proto nikdo nic nikam necpe nového, a s novou formulí se přichází na první desce, tím snaha o vývoj končí. Teď křivdím zrovna těm Editors, slzu zamačkávám u Radiohead. Naopak ColdPlay a The Killers jsou prostě FURT stejní. A tím jak vysychaj¨studničky nápadů vlastně spíš horší. Nebo považujete za posun produkci Briana Ena, který z nich prostě a jednoduše udělal U2?

Kde končí paralela s výtvarným uměním?
Možná jsem mimo. Vlastně chci po muzice, aby byla progresivní jako vizuální umění. Tady máme Kinteru, rakušáci Helnweina, prostě lidi, co jdou a přetvářejí prostor v našich hlavách. Jak by tomu mohla dostát muzika?
Když poslouchám Mahlerovy symfonie, vlastně na nich mám nejraději to, jak se odpoutávají od forem klasicismu a směřují k formování emocí posluchače. Možná to Mahler dělal nevědomky, možná záměrně. ale lyrické pasáže či přehnaný extatizmus, to je, co mě bere za srdce. Útočí to na první signální, ať už jde o kukačku a jiné ptactvo v Titánské symfonii, či šílenost megaorchestru před Ulrichtem v Druhé symfonii. Tady se Mahler odpoutává od waltzu, a tím od dědictví menuetu. Onen vídeňský pomalý tříčtvrťák má své jméno, nějak jsem to zapomněl. Nicméně - Mahler je pro mě předzvěstí Schoenberga a Berga, kde jsou amorfní pasáže přesně tím novátorstvím, které Schoenberg od svých žáků chtěl. Nechtěl, aby se učili 12. tónovou techniku. Chtěl, aby vyjádřili sebe, aby shodili otěže formy. Tam kde je Mahler monstróznější než Wagner, tam se mi líbí. Tam kde je snovější než Brahms, tam je zlatá žíla muziky. Aspoň pro mě. Pro mě, žádná objektivita.

Tohle shazování forem je typické pro výtvarné umělce. Rokenrol také spoustu forem vymyslel. Rytmus - ten dotáhl dál, až k tomu numetalu. Jazzová přesnost zasadila rozevláčnosti smyčcového orchestru ránu z milosti.
Shozením formy se nová forma objevuje. Tak nějak to můžeme brát. Dostali jsme údernost, která v předjazzovém věku byla výsadou vojenských kutálek.
A důraz na rytmiku rostl. Až se zase uvolnil takovými Iron Maiden, kde je rytmika svým způsobem parodií bluesové přesnosti a zase spíše připomíná symfonickou rytmiku starých časů. Steve Harris musí prominout, ale Run to the hills prostě kolísá. Kolísá okolo první doby závodem v tom, kdo je z kytaristů rychlejší. Grindmetal je pak vlastně parodií tohohle na druhou.

Ok - to je rytmika, co jiné přístupy, bohatství forem? Nezmínil jsem vliv techna a elektronické hudby a to je vlastně vliv zvlášť na rytmiku. Tohle byla revoluce. Zdá se mi, že jsme si ji moc neužili. RadioHead sem tam zvednou svoji hlavu, ale Chemical Brothers zas tak následováni nejsou. Omezuje nás tu písničková forma, ke které se tak rádi vracíme. Rádi si poslechneme písničku. Tuctucání je fajn, ale tak nějak zůstalo tam, kde bylo vždycky - na Rádiu 1 (díky za něj).
A mám-li pocit, že Rádio 1 hraje stejně jako před 15. lety, není to jen můj pocit, ptám se na to každého, kdo jej poslouchá déle. Odpovědi jsou vesměs tyhle: "Hrajou furt stejně. Techno a alternativa. Ta hlavně ve specializovaných pořadech."

Proč je to špatně?
Proč srovnávat výtvarno s muzikou, proč hledat paralely? Protože sním. Já sním o úžasné muzice. To co mám, se mi ohrává, to k čemu se dostávám je progresivní málo, nebo za cenu neposlouchatelnosti. A nejsem prostě dost drsnej, abych vydržel nápaditost na úkor sračkovitosti.

Úroveň řemesla může za konec rozvoje muziky
To tvrdím výše. Muzikanti jsou na hraně toho, co LZE umět. A ne každej je Herbie Hancock. Když umíte to své tak, aby vás už někdo svéprávný poslouchal, jste skoro superman. Kytaristům pak doporučuji léčbu šokem. Paco de Lucia se to jmenuje.
Dobře - máme tu Wootona a Millera, kteří každým albem prohlubují své schopnosti. Jak se to má vůči mému názoru? Poslouchali jste to někdy více než 30 minut? Miller mě teda přestává bavit o něco později, ale jak tam je kilo nedostižných ornamentů, tak se ztrácí cosi jako duch.
Zní to blbě, asi jsem zmllsaný na půdu, ale nudí mě to po pár minutách. Prostě jsou to borci. Borci, ale jejich muzika se mě netýká. Jde o techniku? No a co že je dokonalá, a za hranicí všedních dnů. Proto mě baví Davis. Davis s Millerem, to už je stařeček na koksu, co klidně duje mimo mísu. Ale je to jaksi hřejivé. Dokonalost není hřejivá. Jak říkám - asi nevím co chci. Já chci něco NOVÉHO. A když to dostanu, tak to zas není HŘEJIVÉ. Ach jo.

Naděje v levném software - každý to dělá.
Každý to dělá, a kdo říká že ne, tak ten si to dělá pod stolem zrovna teď. Naše naděje na novátorství je v rozšíření možností dělat muziku. Já, kterej rozumu moc nepobral, mám doma špičkově vybavené studio na linuxu s všemi programy zadarmiko. A funguje mi to. Je pravda, že si na lepší práci půjčuju mac od kámoše s originálním software. Ale jde o to, že každý Honza z Dolníhorní může být nový Carl Cox. Každá holka může být Madonna. A ono to přijde. Ono to přichází. Software se zlepšuje, dnes už není problém hrát na kytaru přes PC simulaci efektového pedalboardu. Můžete znít líp, než ten Jack White. No, určitě líp než Slash.
Ty nejlepší samplery jsou softwarové samplery. A jen sentiment nás drží u analogu. Za tím si stojím.
Jen tu emulaci na konci prohnat kvalitním lampovým aparátem. Za tím si stojím taky.
Tohle nám odhaluje možnosti jak bejk. Až se zmátoří armáda Číňanů a začnou bušit na brány originality, bude tu řeka muziky a nová kulturní revoluce. Už se na ni těším.

Nikomu se to nevyplácí.
Tohle je o breku muzikantů. Zdánlivě se muzika nikomu nevyplácí. Ti úspěšní si přesto na své přijdou. Jak na holky, tak na vdolky. Pro obojí se dělá rokenrol. Kecům o tom, jak ti nejchytřejší lidi dnes nedělají muziku, kdežto v 60. letech jo, tomu nevěřte. Muzika je věc nadšenců. A má-li dnes muzikant možnost simulovat celou kapelu na obyčejném noťasu, možnosti jsou nevyčerpatelné (viz Caribou, viz debut Foo Fighters z domácího studia).

Největší kapely posouvají způsob jak se dělá ZVUK.
Prošel jsem dost divným vývojem, než mi to došlo. RATM posunuli agresivitu nahrávek, protože cíleně počítali s plochostí zvuku na CD. Teda asi jejich producent na první desce. Keane jsou nařvaní, protože to prostě funguje. A syntetický klavír nařvat je jednodušší, než kytary. Kytary trhají uši hrozně jednoduše (RHCP od Californication už prostě bez bolehlavu nedoposloucháte do konce). Synťákový klavír může být i po kompresi pořád hladký jako po klobáskách hovno.
Dnes jsou pro nás bozi ti, kteří tuší, jak posunou zvuk produkčně. Nikoli pouze nejnovějším limiterem, ale v souvislosti s použitím nejnovějšího limiteru. Od skládání přes produkci k nahrávání samotnému a masteringu. Kombinace těch metod dělá superzvuk a superdojem.
Slyším-li nářky Neila Younga, jak je muzika v CD formátu plochá a jak je mp3 na 192kbps ještě mnohem plošší, ptám se spíš sebe sama - není to tím, že Neil od Silver and Gold, dobře - tak od Prairie Wind, nevydal album, kde by byla jediná hitová písnička?
Zvuk je to, co hraje hlavní roli. Rammstein vědí, co dělají. Pussy je skvělý singl ZVUKEM. Jasněže i nápadem. Ale ten zvuk doslova uhrane.

Vítězství Islandu (SR a Bjork)
A jsem u toho, co miluji nejvíc. Miloval jsem Sigur Rós, protože byli zcela jiní. Byli neuchopitelní a zráli jako víno. Zdá se to jednoduché:
Opakuj co nejprostší motiv s drobnou variací a v 11. taktu ho drobně obměň. Vydrž v rytmu, než otěže přeberou klávesy a pak navaž odlišnou, ale zase prostinkou linkou. Zde si hraj s dynamikou, nebo s barvou nástroje a pak to od 7. do 17. taktu proměňuj do jiného motivu. Pak přijdou budbny, které tozvednou, přidávej dynamiku, zůstaň u toho a ještě přidej hlasitost a vyplň ten prostor víc,… Takhle to ti kluci nějak dělaj. A to stačí, aby podle mě byli nejprogresivnější kapelou přelomu století. NIKDO jiný to takhle nedělá a hlavně nikdo jiný nedělá něco jinéhostejně novátorského. Málokdo.

A Island vyhrál ještě jednou. Bjork se zdá naprosto přirozená v tom, jak extaltovaně zpívá, tím že umí vrstvit nápady a zná míru a má úžasný vkus. Je to elektronika, která nás uková do židle, ten hlas musíme přestát, ale ono se to přestává tak rádo, když k tomu doprovod je jedna novátorská myšlenka za druhou.

Island mě prostě dostal. Sopka. Heima. Kulturou převálcoval celý svět.

Zpět k Schoenbergovi
A proč jsou ty Sigurky tak supr? Proč je tak obdivuji? Vždyť i ti ColdPlay přišli s unizono tatatatatata a taky to byla menší revoluce, možná ne o moc menší než ta od Sigur Rós?
Protože Sigur Rós útočí přímo na naše city. Odhodili mezičlánky a jsou sami sebou, kašlou na to, jak se věci mají dělat a dělají to po svém. To je jako maxima od Schoenberga. Buďte sví! Ať z vás stříká svojskost. A když je to super, klidně to nazývejme genialitou.
RadioHead z tohohle vycházejí taky dobře. Taky si pečou to svý a na cokoli včetně to, co by průměrný kritik mohl považovat za progres taky pečou.
Sigur Rós mi přijdou silnější. Je tu víc vnitřního svojství. Je tu originalita více cítit, protože opustili písničku. Aha! Opustili písničku a proto je mám rád. Písnička mě nudí. A jsme u jádra pudla.
Kdybych nebyl tak vysazený na písničku, jistě by se mi líbilo víc věcí. Jenže mě to tak nudí. Furt sloky a refrény. A tady světlo z Islandu, polární záře.
Hudba založená na opakování a na repetici motivu, jak je to tu dlouho? Od klasické muziky, řekněme od Haydena. Sebastian Bach, ten to měl ještě kapánek jinak. Goldbergovské variace jsou na hraně. Mozart, ten si dal repetici do znaku. Repetici, jak ji známe ve formě riffu, nebo jednoho řádku textu ve sloce.
Pak s tím skoncoval až ten Berg. Nebo Rihm. Prostě někdo z 2. vídeňské školy. V popmusic se to narušuje až s elektronikou někdy v devadesátých lletech. Tady asi přestřeluju, bude to dřív.

Když se vrátím o pár řádků zpět, najdu paradox. Nemám rád Millera a Wootona, protože to není písnička a miluju Sigur Rós, protože to není písnička. Abych byl úplně upřímný jako Standa - chci písničky nové TYPY písniček, nové způsoby, jak dospět k refrénu. Třeba The Strokes - You Only Live Once - tohle rozvinutí ve sloce je super. To je novátorství.

Nové formy-neformy.
Nuda písničky, jak ji zlomit? Nemám nic proti No Doubt Don¨t Speak - je to cajdák, ale úžasnej. Není to nové, ale zcela mi to stačí. Komu to nestačí, nechápe podstatu krásy v popu. To samé u Hope and Deliverance od McCartneyho, to samé u 1979 od Smashing Pumpkins.
Máme nějaké hitovky u neforemných písní? Day in a Life? Stairway to Heaven? Nějak mi nepřihořívá. Prostě nevím.

Nebo něco docela jiného?
Nebo přijde něco zcela jiného. Jako Beck Hansen svého času s Looserem a pak s Odelay. Nebo novej Elvis. Třeba někde čeká něco jak o reggae, s podobným potenciálem. Když jsem se pokoušel naučit High Water od Charlieho Pattona, pohořel jsem. Je v tom víc než vidím, určitě. Tuny krásy, co pomíjím. Vždyť to je jedna z písní co to všechno tehdy v Clarksdale začala. A ten paralelní rytmus, nebo svojskost, tu jsme třeba jen nepochopili a vzali si z toho jen kousek a zavřeli to do šuplíčků, odkud to nevyskakuje, a proto se to zdá všechno fádní a omleté jako valoun v korytě řeky.