Málokdy jde naše úvaha dále. Málokdy máme správný přístup k oné bolesti, která tak ráda provází činnost, jež nám dlouhodobě prospívá.
Například to běhání. Sem tam se přemůžeme a jdeme běhat.
A když běháme, bereme si na uši sluchátka a v duchu si třeba opakujeme anglická slovíčka.
To děláme proto abychom se vyhli bolesti.
Proto je buddhistický masochismus v naší kultuře téměř nepřijatelnou věcí. Snad jen protestantské odříkání je něco podobného, snad tu je naděje, že nám .
Ale sebetrýznění pro sebetrýzeň samotnou, kdo to kdy viděl, aby tohle fungovalo jinde než za dveřmi SM salónu?
A přesto je sebetrýzeň dalším krokem na cestě. Velmi přirozeným krokem. Jde o kontinuum nepohodlí, které se naučíme překonávat. Nebudeme už pak potřebovat různé ty berličky, jako je sms připomenutí "běž běhat". Rovnou vyrazíme. Nebudeme vidět rozdíl mezi teplou a studenou sprchou. To nás učiní otužilými. Stočí to náš pohled k důležitější volbě, než je přemáhat se.
K volbě skutečně žít život podle správných kritérií. Podle kritérií, která nám opravdu prospívají.
