1. 10. 2013

Kázáníčko - Bolest na levelu 2

Řekněme, že jsem snaživý buddhista. Říkám si, že mi třeba dělá dobře běhání. Nebo ranní jóga. Nebo večerní meditace. Něco co je spojeno s přemáháním.

Málokdy jde naše úvaha dále. Málokdy máme správný přístup k oné bolesti, která tak ráda provází činnost, jež nám dlouhodobě prospívá.
Například to běhání. Sem tam se přemůžeme a jdeme běhat.
A když běháme, bereme si na uši sluchátka a v duchu si třeba opakujeme anglická slovíčka.
To děláme proto abychom se vyhli bolesti.

Proto je buddhistický masochismus v naší kultuře téměř nepřijatelnou věcí. Snad jen protestantské odříkání je něco podobného, snad tu je naděje, že nám .
Ale sebetrýznění pro sebetrýzeň samotnou, kdo to kdy viděl, aby tohle fungovalo jinde než za dveřmi SM salónu?

A přesto je sebetrýzeň dalším krokem na cestě. Velmi přirozeným krokem. Jde o kontinuum nepohodlí, které se naučíme překonávat. Nebudeme už pak potřebovat různé ty berličky, jako je sms připomenutí "běž běhat". Rovnou vyrazíme. Nebudeme vidět rozdíl mezi teplou a studenou sprchou. To nás učiní otužilými. Stočí to náš pohled k důležitější volbě, než je přemáhat se.
K volbě skutečně žít život podle správných kritérií. Podle kritérií, která nám opravdu prospívají.