Pouštím si Černé album od Metallicy.
Zapomínáme, jak cool ten zvuk byl v době vzniku. Nejen, že od ...And Justice
for All zapracovali na šťavnatosti bicích, které dřív působily jako by Ulrich mlátil do krabic.
Punkrock v Metallice, písničkový charakter skladeb,
toho si u Černého alba všiml snad každý, kdo má uši. Dnes je zřejmé méně, jak
bombasticky album znělo a PŮSOBILO ve srovnání se soudobým metálem.
Skladby Metallicy na tomhle albu přestaly připomínat malé symfonie. Reminiscence tu jsou (Enter Sandman má ty samé ambice, Hollier Than Thou.. taky). Ozvěny hymny One jsou všudypřítomné.
O to mi tu nejde. Jde o ZVUK. O zvuk v širším
slova smyslu. Jak to přibilo generaci kytaristů ke hmatníkům. Bylo to cool.
Bylo to supercool. Každej se učil Sad but True.
Všimněme si, co zvukař obětoval. Muzikanti museli hodně potlačit svá ega. 2.
kytara je místy jen v náznacích. Např. na konci Sad But True je nakřáplá kytara,
která se ozve jen jednou jakoby v náznaku a hned už tam není a píseň doznívá.
To samé v Unforgiven. Náznak. Symfonie se rozjíždí, producent jí típne.
Zní to popově. Písničkově.
Bicí jsou velmi dynamické, plastické. Kytary jsou na úkor bubnů a hlasu dost potlačeny dozadu. Mají prostor, ale neční, jako na předchozích albech.
Bicí jsou velmi dynamické, plastické. Kytary jsou na úkor bubnů a hlasu dost potlačeny dozadu. Mají prostor, ale neční, jako na předchozích albech.
Hlas je hodně nahlas. Na metalovou kapelu
té doby určitě. Hetfield se nemusí prosazovat sám, pomáhá mu zvuk nahrávky.
Tímhle vším zněla Metallica nad suššími Megadeath, nad Slayerem apod.
Zněla pořád syrově, přitom v tom byl znát ten cukrkandl. A skalním fanouškům nevadil. Získával nové
fanoušky. Tisíce kluků u toho cítili sílu. Tato síla byla v provázání producentského přístupu a mistrovství pánů zvukařů. Je to konkrétní a přitom pořád zaobalené, kapela zní jako jeden úderný celek.
Metallica v nás tehdy objevila
agresivitu emocí. Něco podobného provedli RATM o pár let později.
Jde o šamanství. Tančíte jinak, než na
cokoli jiného. CHCE se vám vydávat energii, prýští z vás.
Dnes mám k podobným účelům SOAD, HC
kapely, Korny a celý numetal. Když si chci zacvičit, až padnu, pustím si třeba
Therapy?.
Něco
málo k vývoji nahrávání
Síla, jak daleko jsme došli od tehdejší
produkce. V malém domácím studiu nahoníme zvuk více, než Metallica za všechny
tehdy ty prachy.
Vzpomínám si, jak jsem se vždy rozčiloval
nad tzv. loudness war.
Výsledkem je, že když dělám komerční
nahrávky, vykašlu se na nějakou hloubku zvuku a zajímá mě POUZE hlasitost. Co
je hlasitější, to lépe zní.
Nikdo se neobtěžuje točit čudlíkem
hlasitosti, aby mohl srovnat srovnatelné.
Tohle se děje pořád. Každou novou vlnou v
muzice se zvedá hlasitost, zvedá vyřvanost. No way back. Možná s novou
technologií poslechu, něčím, co umožní míchat rovnou do Vaší soupravy z
digitálních masterů a bude zohledňovat rozdíly v hlasitosti šikovněji, než to
dnes činí srovnávací funkce iTunes nebo VLC.
Rádia srovnávají hlasitost. Existují mixy
nahrávek "pouze pro rádia" a pak mix "pouze pro CD".
Chci říci - vyvíjí se jak zvuk, tak přístup
producentů k písním.
Obojí mění a posouvá vnímání toho, co je
cool. Beatles byli cool i díky zvuku Abbey Road a tomu, že BYLI hlasitější než
The Kinks. The Kinks! Prapankáči!
The Keane jsou hlasitější než Linkin
Park. a to nejen metodou "všechny šavle hore", ale producentskou
chytrostí, možná i tím, v čem našli zvuk kapely jako takové.
Na jejich koncertě v Lucerně mě uhranulo,
jak je zpěvák naživo slyšel LÉPE než na nahrávkách.
Vyprávějte to českým zvukařům. Ale hlavně
- tohle jsou posuny v muzice, které málokdo vnímá a ocení. Málokdo si uvědomuje,
že Led Zeppelin byli (až na Plantův kvil) hrozně tvrdá kapela. Stejně tvdrí
jako Jack White blahé paměti ve White Stripes.
Jsou tady QoTSA, s albem Like a Clockwork, kde se potkává nově
pojatá vypjatost (vzpomeňme na The Queen, SoaD a MUSE) s ostrostí zvuku ala Smashing
Pumpkins blahé paměti. Tyhle dva prvky - vypjatost a zvuk velmi blízko uší působí
novátorsky. Tohle je jeden z posledních posunů.
Spojme ty 2 myšlenky – vývoj technologie
poslouchání a nahrávání je jedna věc, vývoj estetiky zvuku druhá. Obé spolu souvisí.
Prolíná se, ovlivňuje vzájemně, dává vyrůst tomu druhému.
Dobře tomu tak. Baví mě vnímat nové věci,
nechat se překvapovat, šokovat. A to i u popu (Llana Del Rey, Amy Winehouse).
A baví mě vzpomínat si na estetickou
revoluci, co přišla s Černým albem Metallicy, co přišla s RATM, co s Jackem
Whitem, co s Coldplay blahé paměti.
A těším se na každou další zvukovou
revoluci.
Poděkování: Michaelu Kyselkovi za jeho pořady,
při nichž mě vždy napadají takové myšlenky.
