7. 3. 2014

Inspirace laickým buddhismem

Alča tvrdí, že je celé původní Buddhovo učení habaďůra.
Buddha, který ničeho zázračného nedosáhl, seděl pod stromem a celé si to vycucal z prstu. Jako útěchu, jako vějičku pro inťouše.
Co z toho učení přetrvalo, je fokus na osobní rozvoj a soucit s druhými. Egon Bondy by souhlasil. V monografii Buddha upozorňuje na to, že Buddha sám nirvánu nijak zvlášť nepropagoval. Nepropagoval zázrak.

Petra mi včera agnosticky argumentovala o zrození a smrti. Prý ať je to jakkoli stav "odkud jsme přišli" se rovná stavu "kde budem až zhynem". Proti tomu se dá máloco říct. Pak jsme nějakým oslím můstkem přeskočili ke střední cestě a k tomu, že se jí zdá rozumné, aby člověk tlačil na pilu, ale ne zas tolik. Právě protože má omezený čas, tak není možno zvládnout všechno, být dokonalý. A to je koncept zcela v souladu s důsledky Střední cesty (osmidílná pravá stezka - má to několik názvů, jde o foglarovský modrý život buddhisty).

Oba přístupy jsou inspirací.
Buddhisté mají své pochyby o platnosti učení, stejně jako křesťané eucharistii, trojjediného Boha, apod.
Buddhisté hluboce prožívají tento život, aby jim nic neuniklo. Je pro ně neskutečně vzácný. Chvíle mezi smrťou a smrťou, mezi zrozením a zrozením, ať už se reinkarnuje či nereinkarnuje cokoli, ta chvíle je vzácná. A naplnit ji soustředěným vědomím znamená opravdu prožívat.

Otázkou je, jestli ten fokus vědomí opravdu vede k lehčímu prožívání utrpení. Vemte si to - zostření smyslů a myšlení vede k prohloubení prožitku. Když je ten prožitek veskrze strastný, jak to dává smysl?
Tady zapomínám, že jde o začátek cesty. Až vydržíme v soustředění celé dny, až si pohlídáme hlouposti, co tropí nezkrocená mysl, třeba to začneme otáčet.

I bez zázraku vzpomenutí si na minulé životy, či nějakých suprtrupr schopností, to podle mně stojí za to.