Pohyb je přirozený. Hejbat se, být proudem a pozadí prostoru odstrkuje lenost. Ta se přikrčí v koutku.
Pořád se hýbat, klid chápat jako kostnatění. Ono je to tak, že chrupavky a kosti křupaj z toho, jak jsme kotvení na místě u stolů. Stálá touha se pohnout převrací omyl mysli, že nicnedělání je dobré. Furtněcodělání :-).
I na té sesli se dá pořád se protahovat, zkoumat kam až se může. V openspace to ovšem vypadá blbě.
Do jisté míry to lze ignorovat. Vytvářet vlastní prostor. Další věc je vnitřní pohyb - břicho, múlabandha, protahování hrudního koše. Pomalé pohyby.
Jen na to samozřejmě furtzapomínám.
