5. 10. 2014

Drobný problém pana Lúryho (povídka)

Pan Lúry ráno zalil čaj a díval se přes okno kuchyně na zakalené nebe.
Bylo tak podstatné, co si pomyslel, nebo to měl nechat plavat?
A jakoby z čistého nebe - což nemohla být pravda, neboť víme, že nebe bylo zakalené - k němu pronikla další myšlenka.
Problém to byl skutečně drobný. Nic složitého na promýšlení, ani na řešení. Ale v tom to právě bylo. Ačkoli šlo věc pominout, nebo se jí věnovat, zdálo se mu, že nejlepší je zůstat napůl cesty.
Řešit i neřešit zároveň. Stejně přeci usedá k jídlu, usedá na záchod, usedá do auta, za pracovní stůl, za stůl v restauraci. Stejně tak chodí, dřepí, leží, mne si nos a škrábe skráň.
Pan Lúry dospěl k přesvědčení, že ho nebaví chtít.
Jsou jeho činy a jeho budoucí činy, jeho prožitky a pocity něco, co opravdu chce? Opravdu si přeje něco z toho, co už tak jak tak zná? Znovu a znovu?
Jaké mohly být odměny jiné, než ty už dávno dané, dávno známé?
Pan Lúry ovšem nevykládal své motivy jen jako cukr a bič. Chápal, že tudy se nikam nedostane. V každém motivu byl cukr nebo bič, o tom nebylo sporu. Motivy byly otrávené bičem a cukrem.
Obranou pana Lúryho dávno už bylo nevěnovat tomu pozornost. Svět se zastřel jako ranní nebe nad městem a pan Lúry v něm plul vlastně jen jako.
Jen naoko vnímal co se děje, jen koutkem oka pozoroval svět, jen napůl ucha slyšel, jen mimoděk prožíval.

Proč by měl rozbíjet léty vystavěnou hráz před světem? Jemu připadala pohodlná, rozumná a přiměřená. Chránila jej a chránila i druhé. Zvláště, když k němu drobné nepohodlí neživota doléhalo s minimálními výčitkami a pouze málokdy.