13. 4. 2015

Tento pokoj, toto místo

Přejdu práh, tohle se mnou souvisí.
Tohle mi cosi říká.
Neožívám, jen si nevzpomínám,
kdy jsem se neopíjel, abych byl pořád unavenej,
protože střízlivost nejde zkousnout.
Ne tak, že by tě mlátila do ksichtu,
ale kradmo, nepojmenovatelně
tě stírá,
až nejsi.
Tak nejsem chlastem rači.

Jsou hovna noci a hovna dne.
Jsou hovna podvečera.
A debil teď zkouší myslet, co jsem tím myslel.
Nic o tom, že máš mít
drinky na den a spešl drinky na noc.

Nic o tom, co bys měl.
Debilita moje je zřejmá.
Vidíš debilitu Bocaccia, či jak se píše,
a Mahlera a Hemingwaye.

Sedáme do prachu a nic víc to neznamená.
Buddha má hubu plnou tlachů, velký ramena,
a nic.

Mouchy teď v předjaří ožívají.
Zima nikdy není tak krutá, aby nebyly.
My taky
nějak vylezem’ ze spár.
A tam co?

Znamená to něco?
Vyliž si prdel, slečno střední školo,
slečno interpretace.
Jednou provždy.

Tohle je. Jestli sloveso “je”
znamená vůbec něco.