22. 4. 2015

Zápěstí

“Víš, jak jsem byla první večer u tebe.”
Něco k ní zamumlal zády, a schoval se za svůj hrnek. Večer byl pozdní, pili čaj. Stál u okna, poslouchal ji, nedíval se na ni ani v odrazu skla. Koukal do ulice.
“Říkala jsem ti, že jsem před tím měsíce nikoho neměla.”
Naproti se vracel soused z posilovny, rozsvítil u vchodu, zašel dovnitř a zhasnul.
“A tys to na mě zkusil tak hloupě.”
A ty ses mi vysmála. řekl si v duchu.
“Nemohl jsi mě dostat z toho křesla.” řekla.
Zkurvený křesla. Vždycky v něm sedí, aby mu připomněla. Svoji nadřazenost, své pohrdání. Měl bych je vyhodit, aby tu nikdy nebylo na čem sedět.
“Tak jsi rozsvítil, šel jsi do kuchyně a myl jsi nádobí. Překvapilo mě, že jsi s talíři moc netřískal.”
“To jsme se vlastně poprvé pohádali,” řekl.
“A já přitom byla tak nadržená. Říkala jsem ti, že jsem nikoho měsíce neměla.”

Odstoupil od okna, vzal hrnek do druhé ruky. Pravačku pustil dolů, pokusil se ji uvolnit.
Zápěstí mu trnulo, trhalo v něm, jak se obracel a po sté ji toužil zabít.