11. 6. 2015

Mrdkoživot

Jak bych se asi tvářil, kdybych přišel sem, do zšeřelého světa cucaného z prstu a čekalo mě něco jako já. Oslovilo by mě to. Sakra by se mně to nelíbilo.
Bojík bojík. Sedl bych na bobek a hryzal si pěst.
Chtěl bych zpátky tu nenucenost, normalitu, kterou ta nenucenost předpokládá.
Místo toho se však vevnitř rozkládá - Mrdkoživot.
Bože kolik nocí jsem věnoval studiu hvězd. A myslel si, jak to vyšší povznese moji ubohost.
A zase jsme tady.
Hvězdné nebe nade mnou a mravní bahno ve mě.

Říkají, že až se to uklidní a settle down, bude to v pořádku, to vše že je dáno abnormálním psychickým soubojem se sebou samým.
Říkají to, ale nejsou si jisti. Ví, že naspodku je chyba pochyba nebo pochybochyba. 
Je tam bolest, je tam slabost, je tam komplex věcí, které vypadají jako oni SAMI spíše, než ta předstíraná nadřazená znuděnost.
Vespod jsme plní sraček a víme o tom.

Nedá se s tím nic dělat v kontaktu s druhými. Když spolu mluvíme, předstíráme normalitu. To nás tak vzdaluje, že si pak myslíme, že normální je se potkávat právě takto.
Toto je srdce temnoty, ó díky, svatý básníku, žes nám to připomněl, že jsme neschopni se byť jen potkat.

Potkám tě, změním, zaonačím to tak, abys.
A pak se budu kousat svojí ubohostí.
Až pak. A pyšnit se budu tím, že pak. Že mám pod čepicí, že až PAK mě přemáhají pochyby o tom, že nula, která je v pseudopřátelství, nuda která je za výměnou genů chycených za pačesy, že to vše je konečně průnik, průnik tebe do mě, průnik mě do tebe. Že to něco znamená, že prolneme, že splyneme v šedavé únavě pokročilé noci jako OBA.
Ne jakože každý navždy bez možnosti sám.