9. 10. 2015

Zbytečné předstírat příčetnost

Seděli jsme v jakémsi chumlu. Okolo nás byly zdi a závěsy u nich jemně zelené, poloprůsvitné.Co minutu se někdo zvedl a šel se napít, nebo na záchod. Jinak jsme se svorně drželi pohledy přednášejícího.To byl jemný mladík, kterému jsme těmi pohledy pomáhali nacházet sebedůvěru, kterou neustále ztrácel. Některá slova mu totiž připomněla, kým je, a hlavně kde je. To se pak jeho pravá paže zvedala k obličeji a aniž přerušil výklad, mnula mu lalůček ucha, či jej štípala do tváře.Neviděl jsem úplně dobře, protože kolem mě byli pouze vysocí blondýni.Mladík se opět vzchopil a odrecitoval další odstavce svého předem důmyslně sestaveného textu.Byl jsem přitom sám. Přítomnost druhých těl, hlasů, pokašlávání, šoupání podrážek, pach těch blondýnů, nic ze mě nesundalo neviditelnou hradbu, blokádu, poklop na máslo, pardon - na mé vědomí samoty.Byl to obyčejný splín. Splínek. Jak byl ale slastný. Byl plný slasti. Zjistil jsem, že mě v něm baví se topit. To bylo nefér vůči blondýnům, kteří mě znali jakožto relativně společenského tvora.V tu chvíli mi však bolest samoty připadala, jako ten nejlákavější cukrkandlový dort a zcela sobecky jsem se věnoval pouze sám sobě.Tu jeden můj přítel, ne nejbližší, ale dosti známý i mezi mými nejbližšími, zaklepal mi na rameno.S jakou nechutí jsem otočil svoji tvář k jeho. S jakým přemáháním jsem si s ním špital."Vcelku důvtipné," řekl o výkladu a mrkal na mě.Pokoušel jsem se stáhnout se zpět do sebe, ale nebylo mi dopřáno. Držel mě teď za rukáv a táhl z chumlu ven.Vyvlekl mě na chodbu."Už dlouho Ti plánuji říct, že odjíždím do léčebny. Dnes konečně jsem se odhodlal."Díval jsem se na něj a jakoby procitaje z divného snu, položil jsem mu dlaň na rameno."Ne, to ne." zamumlal jsem.To já jsem chtěl odejít do sanatoria, jak jsem té psychiatrické klinice v studu říkal. Já jsem čekal na první příležitost s někým o tom mluvit, a tu mi právě teď vyfoukl. Jak jsem si plánoval, že až věc oznámím, bude to impuls, abych konečně odjel. Kolik měsíců jsem to už odkládal. -To snad ne, to snad ne! - hučelo mi v uších. Vždyť je to můj nápad, vzpíralo se celé mé tělo, jako tělo nějakého koně."Vidím, že s tím nesouhlasíš," pokračoval přítel, opřel se o mě a zahleděl na protější zeď.Podíval jsem se tam. Tam už závěsy nebyly a s námi tu na chodbě nikdo jiný.Stiskl jsem mu dlaň a schoulil jsem se do sebe. Téměř jsem zaslzel.Věděl jsem, že už se nikdy nesetkáme.