1. 3. 2016

Japonci, děti, škola a tak

Koukám rád na nový japonský nezávislý filmy. Svět podle Kanako a starší Zpovědi od Tecuja Nakašima. Mám rád taky Takešiho Kitana, byť Battle Royal není úplně můj šálek kávy.

Kecám. Je to moje kafe. Kdysi dávno jsme s Radimem K. vymysleli mlátičku Mrakodrap - scénář k filmu s Budem Spencerem a Terencem Hillem. Jakože jdou z patra do patra, všechny přeperou a není tam  mezi tím žádná dějová vata.
Nebo Lambert v tom filmu o věznici, to mám taky rád. Asi tušíte souvislost - Hunger Games. No - není to ono, Japonci jsou lepší ve všech ohledech.
Zvlášť v motivacích.

Co vede tvůrce v dnešním Japonsku soustředit se na střední školu, středoškoláky a jejich peripetie?
Kdysi dávno jsem sjížděl ČT2 a noční klub, kde se sem tam vyskyto něco alternativního z moderní (tehdy 90. léta) japonské produkce. Další vliv na mě měla japonská erotika (nejen porno).

Co vede japonské intelektuální špičky k tématům střední školy, je v současné době demýtizace romantiky japonského snu. Ten je odlišný od amerického, neboť v minulosti (nejméně do Battle Royal, ale i potom) Japonci vždy glorifikovali první středoškolskou lásku.
Ta je v X filmech z 90. let - ta je jádrem věci u Norského dřeva a dalších knih Haruki Murakamiho, nazývaného na Moravě Muka Harakiri. 

Kitano už na to kašlal a Nakašima (bratr kluka z plakátu, jež zove Tady Nakaši) jde v jeho šlépějích. Střední škola Kitana byla už o nedotknutelnosti a o mýtu nevinnosti pekelně zprovozeném ze světa dystopií ostrova hry Battle Royal. Ano - Hunger Games jsou její adaptací.

Nakašima vidí střední školu jako místo šikany, násilí a ujetosti. Ujetej Japonec, nech si ho, Šmíco nakonec. Japonské děti jsou ukazovány v prostředí neskutečné životní úrovně (až na to bydlení, zubní hygienu a domácí násilí) jako malí dospělí. Jejich brutalita je neskutečná, naivní a hlavně trochu pochopitelná. Vrývá se nám pod kůži, protože co je normální v adolescenci? Je to podstatné, ale k čemu LZE inklinovat? Sebeuvědomění jako produkt vzdělání nás diváky nechává na holičkách. Nejsme si jisti - je správné, že nepostižitelný ví o své nepostižitelnosti? Co když toho začne zneužívat? Co když inteligence společnosti vede k tomu, aby překročil práh, který minulé časy považovaly za tabu?

Úvodní kapitola Zpovědi je něco jako naše Obecná škola, vidíme šikanovanou učitelku, a prožíváme její trauma, které se s barvou kalhotek nedá srovnávat.

Kdysi jsme byli jako děti bez informací o tom, kam až můžeme jít.
Víme-li to, Pánem Much může být ledaskdo. Možná je to přirozený vývoj, a Japonci jsou v tom třeba dál.
Nevěřím tomu, že jsme vice násilničtí z generace na generaci. Myslím si že vyšší abstrakce, větší odtržení od přírody nás činí jemnějšími a zranitelnějšími. Naše bolesti jsou bolístkami našich rodičů a pro prarodiče jsou to už prkotiny. 
Znamená to ale, že jsme méně agresivní? Já si to myslím, ale nemusí to být pravda.
Medializace násilí znamená, že vše vyplývá na povrch. Jenom to víc a víc vidíme.

Jaká je asi budoucnost? Nahrazuje-li v současné japonské kinematografii násilí a trauma původní romantiku, je-li Scott Pilgrim definitivně převálcován Mockinbirdem, přijde ta vlna v dalších deseti letech k nám? Je už to tady? Bylo to vždycky v kapsičkách prcků?