6. 6. 2016

Kunderův nevyřčený předpoklad

K eseji "Zneuznané dědictví Cervantesovo" (vydaného v roce 1983)

Spisovatel nám servíruje představu o světě. Jakousi jednotu. Může to být pod zástěrkou lidství, nebo je zástěrka jiná, jako v tomto případě.
Nejdříve si všímá technologie Západu, která válcuje duchovno, aby na konci argumentu viděl iracionalitu války jako překvapivý zvrat, kam jsme se to vlastně poděli. Sleduje "přeskakující válku" na pozadí snahy lidstva o jednotu.

Toto jsou jeho chybné předpoklady:
1. Není žádná jednotící technologická převaha nad duchovnem, či kulturou. Jsou jednotlivá malá vítezství racia, ale jsou také jednotlivá vítězství emocí, memů, archetypů, pošetilosti.

2. Válka moc a zlo nejsou o nic méně iracionální, než-li racionální. Pouhým ustoupením o krok vzad, nahlédnutím jednotlivostí a toho, že je nelze šmahem nasáčkovat a ten sáček pojmenováním odůvodnit, zbavíme myšlenku všeobecné platnosti její lákavé aplikace na co se nám hodí a jak se nám to hodí. Prostě to není fér dělat. Řekneme tím méně, ale nepodsuneme tím druhému přání - otce myšlenek.

3. Je to jako z učebnice literatury na střední škole: Básníci mají své poslání, dějiny románu jsou dějinami nových a nových posunů paradigma vztahu človíčka a světa. Pěkně se nám to klade na hromádky. Je Proust o nepostihnutelnosti minulosti? Je Cervantes o dobrodružství? Ve smyslu naznačeném v tomto bodě ne více než je Proust o lásce a homosexualitě, o rozpadu světa šlechty a Cervantes o prosté radosti z psaní a slasti z rozplynutí se v proudu četby.

Kunderovi je to podobné. Fabuluje, splétá nitky, dokud nezapadnou směrem kterým chce, aby psaní někam ukazovalo. Něco ukazovalo. Nastavovalo zrcadlo? I toto, určitě chce i toto. Jeho umění je velké v tom, jak umně to dělá, jak nás baví se tím nechat šálit. Otupuje tím ale svou snahu o pravdu, přesnost reflexe. A když jde o pravdu v esejistice - byť na humanitní téma, máme na ni trochu jiná, chce se mi říci přísnější měřítka.