16. 7. 2016

Kus života

A ejhe. Prožiješ kus života tím, že trápíš druhé. Některé utrápíš, abys už neviděl ani jejich slzy a říkáš si, že je to přirozené.
Druzí se nenechají a odpovídají na tvé dopisy jen formálně, ne v jinotajích, aby sis nemohl nic myslet, abys nemohl nic říct.
A tak ti přijdou dny, kdy se stmívá už provždy stejně, jen ošuntěle se cítíš, jakoby hodil děravý, smradlavý kabátec přes ramena kopců nad údolím, kde dlíš.

Jednoho dne vezmeš sekeru, ani nenaostříš a štráduješ si to do lesa rubat dřevo kolem dokola, hlava nehlava. Vidí tě při tom zvěř - veverka tě vidí a ta tomu nerozumí a tak se snad usmívá a tetelí před tvou absurdní činorodostí. Ptáčci halekají ve větvích a když se stmí, usínají za zvuků tvé sekery, která kvílí na kmenech a nenechává jedinou soušku oporou hnízda jejich mláďat.

Jdeš domů. Tu tě přivítá oheň, kterým pálí klestí před vraty a ty táhneš kmen kolem a díváš se do oka koně vyčítavě a podle, neboť ten si nevybírá jestli jít, nebo stát ve výběhu a pohazovat hlavou.
Lidé kolem v usedlostech se ukládají k spánku a praští postele tam, kde ještě pokoušejí dokázat, že u nich je láska.
Sedáš na zápraží a donáší ti mléko nebo podmáslí, už si nepamatuješ, co piješ. Ve dvoře je temno, vkrádá se plná noc, až ti to kroutí prsty na rukou, jaký přijde chlad.

Zvedáš se, v síni hoří krb, je tam mátožné teplo, promneš si dlaní dlaň a vidíš, že ustlali a můžeš si konečně lehnout a zapomenout.