17. 7. 2016

Na mostě

Jednoho dne už se neozveš. Nechceš být dál za blbce.

Ačkoli ovládáš jednotliviny lépe a lépe, každý jeden krok je ve tvé mysli vycizelován téměř k dokonalosti, tušíš, že mezi kroky jsou další krůčky, stupínky které někdy správně, ale často zcela hloupě přehlížíš. V těchto detailech je ďábel.
Stáváš na mostě, dole jdou v řece proudy a malé parníky řízené přiopilými kapitány. Dumáš nad sebou a druhými, dochází ti, že nemáš ani páru o tom, jak vzdálená je ti nezbytně nutná dokonalost lsti, o niž usiluješ.

A proto si nedovolíš se ozvat. Nechceš být dál za blbce a zhoršovat svou situaci dalším a dalším faux pas, či prozrazením svých záměrů.
Vždyť jim stačí pohodit rukou, pokrčit rameny, odfrknout, aby ti dali najevo, jak průhledné jsou tvé úradky, a že tebou proto pohrdají.

Raději budeš stát na mostě, dívat se na řeku a vnímat, jak sám pro sebe se leskneš.