4. 12. 2018

Pseudohaiku, prosinec 2018

Strom má svého listí dost,
kéž i já jsem sebe prost.

Je žlutá vůně mého srdce,
i bez tebe mi tluče prudce.

Na lásku dobře čekat,
jinak rozpouští se hnedka.

Odcházejí, aby víc zůstaly v srdci.
Pak odejdou navždy. Zvykly si mizet.

Ženy svítí koleny jako měsíc.
Dojídám ke svačině krajíc.

V hnízdech jsme spali
jako malí,
Dávno jsme bůhvíkam
odletěli.

Na podzim
teče mi z nosu
jako do čajové chýše.

Měsíc má zelený lem,
pod měsícem jdem
zelenkaví.

Stačí vzpomenout
zurčení stružky
a už mě zebe
i přes ponožky.

Odmítám hledat,
co jsem našel,
přesto musím.

Nadechnout se krásy,
neutopit se.
Neopít se rohlíkem,
i když jím je měsíc.