Strom má svého listí dost,
kéž i já jsem sebe prost.
Je žlutá vůně mého srdce,
i bez tebe mi tluče prudce.
Na lásku dobře čekat,
jinak rozpouští se hnedka.
Odcházejí, aby víc zůstaly v srdci.
Pak odejdou navždy. Zvykly si mizet.
Ženy svítí koleny jako měsíc.
Dojídám ke svačině krajíc.
V hnízdech jsme spali
jako malí,
Dávno jsme bůhvíkam
odletěli.
Na podzim
teče mi z nosu
jako do čajové chýše.
Měsíc má zelený lem,
pod měsícem jdem
zelenkaví.
Stačí vzpomenout
zurčení stružky
a už mě zebe
i přes ponožky.
Odmítám hledat,
co jsem našel,
přesto musím.
Nadechnout se krásy,
neutopit se.
Neopít se rohlíkem,
i když jím je měsíc.
